Huerto de Soriano a Xátiva

ledna 31, 2018

po rozloučení s Ivou a Davidem jsme potřebovali pokračovat dál v naší cestě, ale zároveň jsme se nemohli hned odstřihnout od těch pěkných dní dlouhou cestou. rozhodli jsme popojet asi dvacet kilometrů mezi pomerančovníkové sady do místa jménem Huerto de Soriano, které jsme našli na Park4Night.

byl to trochu zvláštní "kemp" pro obytná auta a karavany. přijeli jsme k bráně, kterou nám přišel otevřít postarší Španěl nemluvící anglicky. zestručněný přepis domluvy při vstupu:

Š: "un noche?"

já: "sí. ket costa?"

Š: "nada."

že se neplatí jsme tedy zjistili. a tak nás pán zavedl na terasu k zaparkování mezi další obytná auta. takových teras tam bylo mnoho, ale auta stála jen na této. doobsadili jsme ji tedy a octli jsme se rázem mezi postaršími německými a francouzskými turisty odpočívajícími na rozkládacích křesílkách při západu slunce. to ticho, které tam bylo jsme poslouchali asi tak deset minut, abychom se ho nabažili. byla jsem z něj u vytržení.

jdeme na výlet

místo bylo nejen kempem, ale také piknikovištěm s počtem laviček a grily podobnými těm, co už jsme viděli. vypadalo to jako nějaké minulé lázně kombinované s poutním místem. bylo zde několik bazénků bez vody a malá kaplička s komínkem.

při troše úpravy by tento gril mohl být pěknou nocležnou

všudypřítomné kachličky

po dva dny jsme se odtud vydali po značených cestičkách do kopců obklopujících nás z východní strany. objevili jsme suchou skalnatou krajinu s pichlavými keři, zbytky křovin a stromů. dumali jsme nad těmi zčernalými pahýly tyčícími se k modré obloze. suché mladé borovice se zuhelnatělou kůrou a šiškami od sazí. malinké palmy se zelenými listy a černými kmeny. to vše jako následek požáru. jiné vysvětlení není.

kamenitá pěšinka s místy rudou a místy černou půdou nás zavedla k jeskyni. spíš díře v zemi. korytem občasného potůčku tvořícím počátek údolí jsme se dostali ke krkolomnému (kotníkolomnému) vrcholovému výstupu. přes kameny až nahoru k trpaslíkům s bílými čapkami střežícími západ slunce. k terasám bývalých políček, ke studním a k pobořenému domku pasáčka bůhvíčeho.

trpaslík

pasáčkův domek ?

bylo by tam toho tolik k vidění, ale slunce už bylo za obzorem, tak jsme se po špičatých kamenech mezi pichlavými keři dali zpátky dolů.

mezi tím vším z naší terasy odjížděla a přijížděla na ni auta. většinou francouzi, kteří zdravili francouzsky a ptali se taky rovnou francouzsky. představovali jsme si, že bychom taky zdravili česky a ptali se jich česky. asi by ani nevěděli, co je to za řeč. my pozdravíme pěkně španělsky "hola" (čti "ola"). pak se pěkně zeptáme, jestli umí dotyčný anglicky, popřípadě francouzsky. teprve potom mluvíme, pokud dotyčný umí, nebo komunikujeme rukonožně, pokud dotyčný neumí. my ukáznění mrňavci ze středu Evropy.

"un noche" (čti "un noče") se tedy protáhla na "tres noches" a pán se přišel poptat co a jak. samosebou jsme mu nerozuměli. on se ani rukonožně nesnažil a rovnou mě zavedl k ceduli, kde bylo napsáno 48 hodin (anglicky). s pomocí překladače jsem vyplodila větu "nos vamos hoy" ("h" se nečte) a bylo vyhráno. jedeme tedy dnes!

po cestě jsme si natrhali pár pomerančů

a jeli jsme. přes město Xátiva (čti "chátyva", "x" se čte jako "ch", jako třeba Méxiko) s krásným rozlehlým hradem. hrad jsme chtěli vidět z blízka, ale navigace nás k němu nechtěla pustit, nebo chtěla vyzkoušet naše nervy. kudy nás vodila, to byla místa, kde bych já stěží projela osobním autem. tímto skládám Jindřichovi velkou poklonu i přes to, že vypěnil. to když jsem já vypěnila, že se chtěl jít podívat na další cestum po tom, co jsme konečně bezpěčně zastavili na malém parkovišti. bubliny z pěny popraskaly ve slunci a my se šli projít pod hradem kolem jeskyní a na hrad, který jsme nenavštívili z důvodu časové tísně, jelikož jsme večer byli objednáni u Irči v Alicante (kamarádky mojí mamky, která si vzala Španěla). o tom zase příště.