cestacil

po rozloučení s Ivou a Davidem jsme potřebovali pokračovat dál v naší cestě, ale zároveň jsme se nemohli hned odstřihnout od těch pěkných dní dlouhou cestou. rozhodli jsme popojet asi dvacet kilometrů mezi pomerančovníkové sady do místa jménem Huerto de Soriano, které jsme našli na Park4Night. byl to trochu zvláštní "kemp" pro obytná auta a karavany. přijeli jsme k bráně, kterou nám přišel otevřít postarší Španěl nemluvící anglicky. zestručněný přepis domluvy při vstupu: Š: "un noche?" já: "sí. ket costa?" Š: "nada." že se neplatí jsme tedy zjistili. a tak nás pán zavedl na terasu k zaparkování mezi další obytná auta. takových teras tam bylo mnoho, ale auta stála jen na této. doobsadili jsme ji tedy a octli jsme se rázem mezi postaršími německými a francouzskými turisty odpočívajícími na rozkládacích křesílkách při západu slunce. to ticho, které tam bylo jsme poslouchali asi tak deset minut, abychom se ho nabažili. byla jsem z n

mezi pomerančovníkové a mandarinkové sady do La Xopery jsme jeli kolem „rybníka“ L´Albufera, kde bylo větrno a vlnobití. je až neuvěřitelné, jak se voda dokáže hýbat. pak přes území borovic až jsme dojeli na místo v eukalyptovém háječku, u zavřeného kiosku, mezi stanovišti na grilování, na břehu vyschlé řeky. hned po příjezdu jsme si došli natrhat pomeranče, mandarinky a citron. poklidili jsme v Cecilovi, abychom mohli pozvat sousedy na promítání. notebook držel zapřen řadící pákou a tyčkou od stolku, kolem které jsme si všichni propletli nohy tak, aby nedošlo ke skopnutí. do „kuchyně“ se nainstalovala rozkládací židlička a promítání mohlo začít. byli jsme tam na sobě jako sardinky. další den byl odpoledňo-večerní program venkovní. grilovali jsme speciálně nadvakrát rajčata se sýrem po davidovsku a Ivkou připravená kuřecí stehna s balíčky jihoamerické yuky, cibule a česneku. k tomu všemu samo sebou červené víno.     ty malé domky za námi jsou grily dal

ten den bylo zrovna zima, ale jiné dny by to šlo i v plavkách do Valencie jsme přijížděli 27. prosince večer již za tmy. první valencijský projev byl zápach „prasečáků“, který naštěstí po několika ujetých kilometrech směrem k centru vymizel a už se ten den neobjevil. bylo nám pak řečeno, že Valencie je španělská stoka. je tam sice sucho, ale bordel. takže jsme ten zápach později ještě pocítili. čím víc jsme se ten večer přibližovali k centru, tím víc houstla doprava a začaly se objevovat víceproudé kruhové objezdy. například silnice o čtyřech pruzích vtékala do kruhového objezdu asi o šesti pruzích. tam však auta stála a jezdila hala bala jelikož tam ty pruhy nebyly naznačeny. korunu celému výjevu dodávalo množství semaforů. nevěděli jsme ani, na který z nich se máme dívat. ve Valencii je silné feministické hnutí na místo u pláže, naše nocoviště, jsme nakonec dorazili bez úhony. projeli jsme kolem městečka obytných aut a opodál na parkovišti zastavili, abychom promysle

předtím něž jsme odjeli z Tarragony (26. prosince) musel Jindřich ozkoušet svoji novou běhací aplikaci, kterou si stáhnul den předem u zavřeného Motoklubu, kde jsme na Štědrý den "oslavovali" a internetovali. takže se šel proběhnout k zelenému světlu a zpět a já s ním zas na kole s barelem na nosiči, abych po cestě nabrala vodu z pítka. pak se musel ošplouchat, aby nebyl špinavec. tak se stalo, že jsme se vším všudy vyjeli docela pozdě odpoledne a neplánovaně jsme se jeli podívat do delty řeky Ebro (nejdelší řeka Pyrenejského poloostrova), kde jsme se jen chtěli projít a zase jet. jenže jsme se jeli podívat až k móři, což bylo nějakých 20 kilometrů, takže nám zatím zapadlo slunko. a my se šli projít za tmy a naznali jsme, že je nutné, zůstat tam ještě abychom to viděli za světla. byly tam observatoře pro nenápadné sledování ptactva a vůbec tam bylo pěkně a zajímavě. tak jsme si na procházce vybrali místo ke spaní (byla tam samosebou cedule "zákaz kempov