cestacil

do Přemyšlu jsme přijeli oba celkem schvácení a unavení (i když cesta trvala asi půl hodiny...). nakoupili jsme, sehnali vodu na benzince a pak jsme se chvíli motali v jednosměrkách a uzavírkách. vůbec ty křižovatky v Přemyšlu byly dost zmatené. naštěstí jsme měli již vybrané místo, kde jsme chtěli spát - malinké parkoviště pod Tatarským kopcem. bylo to pěkné místečko (na to, že to bylo ve městě), akorát se tam sjížděla tak porůznu auta, takže tam nebyl klid. ale zase tam každý večer přijeli policisti, takže jsme byli v klidu ohledně toho, že tam jsme. zelený vršek jest kopiec Tatarski bezva toyky s papírem i tekoucí vodou na ruce :-) první odpoledne v Přemyšlu jsme se odvážili vyjít na procházku (asi tak 2 km ) na Tatarský kopec (to byla fuška) a kolem něho (v našem stavu únavné, ale nepršelo :-). viděli jsme výhled na město, sochu Krista s křížem za zády, sedačkovou lanovku ke sjezdovce, bránu z pozůstatku opevnění města.  vpravo dole Rocky Cecil na "našem místě&

po tom, co jsme naznali, že bude lepší opustit naše "teplé" místečko u mostu (nakonec jsme ho ani nepřejeli, i se sklopenými zrcátky by pro nás byl moc úzký - škoda) jsme odjeli kousíček dál do Radymna, kde jsme doufali, že bude kemp. ale nebyl (ten byl v úplně jiném městečku, ale já myslela, že je to tohle...). zato tam byla blízko benzínka - tedy voda k pití, zatopená pískovna - tedy voda k mytí a celkem klid, i když jsme byli blízko silnice.  přijeli jsme tam už za tmy a další den bylo krásně, zůstali jsme asi čtyři dny, protože se k Jindřichovu kašli přidalo moje bolení hlavy. takže jsme byli oba jak zpráskaní psi a nedá se říci, že bychom ty dny strávili nějak plodně (krom zařízení internetu, nákupu, sehnání vody, pár procházek kolem vody v celkové délce trvání asi 2 hodiny a obhlédnutí nového kostela). a ještě k tomu bylo krom toho prvního dne fakt hnusně šedivo, deštivo a sychravo a vlezlo a vlhko. Je zajímavé vidět, jak se jeden den ve vodě odráží modrá obloha a

takže jsme zde: 50°8'19.908'N 22°31'28.590'E. čtvrtý den.  Jindřich jest nemocen, tak čekáme až se uzdraví. čtvrtý den už je moc - včera jsme měli dvě návštěvy. asi proto, že jsme hnedka vedle silničky spojující dvě vesnice. která mimochodem zrovna vedle nás vede přes řeku po vrzajícím a vlnícím se mostě zůženém na obou koncích, takže všichni na obou koncích zpomalují až zastavují (teda krom cyklistů, babetistů a polských fiatů). první návštěva byla za dne. milá paní policistka s panem policistou - ptala se, co tu děláme. my řekli pravdu. ona řekla, že čtyři dny už jsou dost, a že lidi volali. prověřili pasy. pak se zeptala, jestli něco nepotřebujeme. poděkovala, rozloučila se a odjeli. druhá byla večer za tmy. čtyři typani v autě dunícím hudbou. zabušili na dveře. když šel Jindřich ven, měla jsem trochu strach (trochu víc teda no, ale zase jenom chvilku). zeptali se odkud jsme. a že prý si mysleli, že jsme ti arabáči. no a nebo rumuni. to by bylo blbý. ale že js

o naší malé anabázi s měničem jsem již psala, tak to vynechám. ale chci sem dát pár fotek z města, do kterého bychom se díky tomu nedostali, takže bychom neřešili (nebo možná později) rozdíl mezi havranem, kavkou a vránou. a neviděli bychom, jak si dva havrani dělí jeden ořech napůl neviděli bychom kostel s předsochou Jana Pavla a kostel s obrazem Jana Pavla.  neviděli bychom obelisk-pomník revolucionářů, park Bernardýnů (ať to byli psi nebo lidi, měli tam hezký fontány). neprojela bych se na kole mezi krásnými sochami-náhrobky po místním starém hřbitově. nepili bychom Jasne Pelne na ulici 3. máje, kde má sochu Tadeusz Nalepa, takže bychom teď když to píšu ani neposlouchali jeho blues. zátiší s ornamentálním košem, plechovkou a věží neviděli a neslyšeli bychom multimediální fontánu. nekoukla bych se do očí fotografu Januszovi a jeho skwaf na kruhovém nadchodu. nevěděli bychom, že je tam na Rynku Česká hospoda s Plzní, Kozlem a Bernardem. nepředstavili

odpoledne 7. září jsme zastavili na parkovišti před římsko-katolickým kostelíkem (měli tam ještě řecko-katolický a pravoslavný) a vydali se na cestu k ruinám klášteru. po cestě jsme potkali zase Jana Pavla a taky studnu (kde jsme další den načepovali vodu). cesta byla lemována nejprve přikázáními vytesanými do kamenů. a pak křížovou cestou, kde každé zastavení vytvořil někdo jiný (povětšinou dřevěné sochy), a různí lidé se také starali o místa těchto zastavení (krásně upravená místa plná květin). zastavení druhé - Ježíš přijímá kříž klášter byl krásný a rozlehlý. uprostřed areálu socha Marie s Jéžiškem. potkali jsme tam kočku, psa, děti i zájezd. strávili jsme tam hodně času, a tak jsme pak do tmy objížděli místní uličky a silničky, abychom našli místo na spaní - v této části Polska je to opravdu zapeklité, protože to tu je jako jedna někončící vesnice, a tak je těžké sehnat nějaké pěkné místečko. ale trpělivost přináší růže, a tak se nám to vždy povede, jak to nejlépe jde

chtěla jsem, aby mělo naše auto jméno. poněvač aby mu to nebylo líto. a "Boxík", "Pažout" nebo "Pežout" to by bylo opravdu nijaké... ještě když jsme byli v Rumunsku, tak jsme jméno vymysleli. pod vlivem událostí, které nás, nebo spíš jeho potkaly a stále potkávaly. jaké poruchy měl a jak se po opravách vždy brzy oklepal. jak jsme s ním ještě v Čechách zapadli a nakonec vyjeli. jak jsme na Slovensku večer nenastartovali a pak ráno ano. jak v Rumunsku u jezera Vidraru nemohl vyjet kopec a pak ho s vypětím všech sil vyjel (jak u toho řval). jak zdolal Transfagarašskou magistrálu, rozblácené a rozbité cesty kterými jsme ho tahali. a protože je to (Peugeot) Boxer, tak jsme si vzpomněli na Rockyho. a poněvač je to opravdu drsňák (uplně vidím, jak vybíhá ty schody), bylo vymalováno. jen mně se to zdálo takové jakési nějaké obyčejné – kolik takových týpků jménem Rocky běhá po světě...a jelikož jsem tenhle blog musela nazvat „cestajececil“ (protože cestajecil

u Dukly jsme nocovali dvakrát na stejném místě. stává se to pro nás takovým milým pravidlem - alespoň místo lépe poznáme. pak už jsme potřebovali hledat, kde koupíme měnič napětí, jenžto se nám porouchal. koukli jsme ještě na Jana Pavla kráčejícího (Jana Pavla II. mají vůbec všude možně), kříž z rukou, sochu jakéhosi tápajícího a místní kostel (zvonice, jak bývá často, byla venku). v Polsku se vůbec všude možně vyskytují různí svatí, a to i na zahradách soukromých domů (panenka Marie vyhrává na plné čáře). kostely a kostelíky jsou pak také na každém rohu - třeba i v chatové osadě u Solinské přehrady. a pak už jsme vyrazili do Sanoku, kam jsme upínali svoje naděje ohledně nového měniče. jenže byla sobota, a tak nějak zavřeli obchod, který nám byl doporučen v běžném elektru (to jsme našli prostě tak, že jsme jeli městem a koukali, kde by asi mohli něco vědět). tak jsme koupi měniče nechali na pondělek (nakonec to bylo později) a alespoň koukli na pozůstatek Molotovovy linie (rozstř

přečkali jsme několik dní na blátě v skoro nepřetržitém dešti. taky se nám porouchal měnič napětí. ale nezoufali jsme - měli jsme tip, kde ho sehnat. ten tip byl mylný - pan Polák s vyholenou hlavou se s námi odmítl bavit jinaknež "po polski". smutné. nezanevřeli jsme však na Polsko a dali si na spravení "Žatec" po polsku. po cestě do většího města s vidinou nákupu měniče se nám začly připékat kabely ke světlům - Jindřich opravil (jupí). několikrát jsme využili přilehlé křoví mezi domy jako toaletu (se vším všudy) a jeli jsme dál. ještě večer jsme město Rzeszov (Řešov) projeli kolmo a našli obchody, kde by měnič měli. to bylo předpředvčírem. další den jsme v prvním obchodě sehnali měnič - tedy voltkonvertor či przetwornicu napiecia. ve výloze měli jen antény, tak jsem měla opravdu radost.

po tom, co jsme se najedli v Hnúšti, jsme v pozdním odpoledni – večeru odjeli jen pár kilometrů do Tisovce, abychom natankovali palivo pro Rockyho. a abychom se v sedle Dielik rozhodli, že se potřebujeme projít. po turistické značce, žluté, jsme šli kus nahoru, kde jsme objevili na cestě bobek. a byl to dozajista medvědí bobek, protože jsme pak ušli už jen pár metrů a museli jsme se vrátit, jelikož jsem se bála, že někde vyplašíme krvežíznivého medvěda a ten nás sežere.. u auta jsme zjistili, že ale ještě nejsme dost vybití, tak jsme se šli proběhnout po cestě do kopce – já vyzbrojená rolničkami, aby o nás medvěd věděl – třepala jsem s nimi na zápěstí celou dobu. a to aj když Jindřich prozkoumával místo, kde bychom se mohli utábořit. takhle to tam vypadalo za krásného slunného dne už bylo šero, když jsme přejeli autem kus po naší běžecké cestě do lesa na krásný plácek s potůčkem tekoucím zvrchu.  Jindřich udělal ohniště a zůstali jsme zde tři dny.  v neděli jsme se rozho