cestacil

ocitli jsme se v Seville. nebyl to zprvu takový šok, protože příjezd do města byl velice klidný, ale ten první den (dva) jsme přivykali rachotu a provozu a davům (po tom, co jsme strávili skorotýden za skřehotání žab mezi kopci, stromy, supy, kozami a ovcemi). Sevilla je příjemné město plné turistů propletené cyklistickými stezkami. už jsme viděli tři procesí Corpus Cristi; Zlatou věž, která není vůbec zlatá; katedrálu, která je prý třetí největší v Evropě; zácpu lodiček (ať už si to vyložíte jak chcete) i miliardu vyhlídkových vozů tažených koňmi. pak ještě spoustu a spoustu mnohem zajímavějších věcí, ale to si nechám až do právoplatného příspěvku, který sem dám až dopíšu Maroko a spol. tak asi v létě. JUCHŮŮŮ. naše adresa je ve stínu platanů na ulici, kde má tréninkové hřiště Betis Sevilla a za dvěma rohy i stadion fotbal sice Křupku nezajímá, ale i tak si tu pěkně hoví na opěrce

pohled na duny v Touz Azi El Bide z Touz Azi El Bide , kde se nám naskýtá první krásný pohled na duny, vyrážíme do Merzougy (čti "Merzugy"), kam vjíždíme za pánem na mopedu obloženém trávou a hledáme: a) autoservis - kvůli tomu našemu prasklému spojkovému pedálu; b) výlevku na odpadní vodu; c) hotýlek či kemp, kde nabízejí výlety do Sahary na velbloudu. chvíli jsme popojížděli mezi hliněnými domy rozesetými kolem silnice, z nichž některé sice byly i dílny mechaniků nebo hotýlky, ale vyberte si, když to tam neznáte. jak jsme tam tak bloumali (jestli se dá autem vůbec bloumat), oslovil nás místní mladík Hassan (za mladíka se považuje i Jindřich, ale Hassanovi bylo opravdu pod třicet). co jsme hledali, našli jsme tedy v jediné osobě. jakmile jsme Hassanovi vysvětlili naše požadavky na prožití dne, zavedl nás do dílny k mechanikům Mohamedovi a Mohamedovi (začínám je podezírat, že si z nás všichni tropí žerty, když se každý druhý/prvý jmenuje Mohamed).  před dílnou u