cestacil

tři roky skoro nepršelo a krajina potřebovala pořádně zalít. to jsme pocítili i při výjezdu z Chefchauenu. loučil se s námi deštěm, ovcemi na kruhovém objezdu a duhou v zahradách. období dlouhého neutuchajícího pršení bylo znát i při pokračování cesty do Fesu. v korytech řek se valila bahnem zhoustlá voda (úplně cítím tu bezradnost ryb, oči zalepené blátem, ani nevěděly kam je ten proud žene). silnice se táhla zelenou krajinou, občas přeříznutá sesuvem půdy, který řešili cestáři na velkolepých strojích. děti ve vesnicích kolem cesty si hrají v blátě, nic jiného jim nezbývá. zase potkáváme pasáčky s ovcemi; vozíky tažené osly a muže nadskakující na jejich hřbetech; dodávkové mercedesy, jejichž střechy jsou obtížené tak, že to hlava nebere (to ještě nevíme, jak budou vypadat nákladní auta víc na jihu). kolem silnice se táhnou polorozbité vodovody - akvadukty. v krajině se začínají objevovat sady olivovníků. nevíme, jestli je to druhem oliv, ale stromy jsou větší než

kočky nevím, jestli se dá jméno Chefchauen nějak přeložit, ale určitě vím, co tohle město symbolizuje - modrá a zelená. modrá je barvou domů a uliček v nejstarším centru (mimo něj už méně). zelené jsou kopce kolem, ale hlavně barva rostliny, která se v těch kopcích pěstuje - konopí. z pěstování žijí často celé vesnice. vyrábí se tam hašiš, o kterém vám všichni budou tvrdit, že je ten nejlepší, a který pak často končí na plážích Španělska, když se převozníci na moři zaleknou střetu s policií. nelegální to tu je, ale my jako turisté bychom s tím prý neměli problémy. s prvním prodejcem se setkáváme hned na parkovišti, kde se rozhodujeme nechat auta a také přenocovat. na další pak narážíme skoro při každém kroku modrými uličkami (taky v každém městě Maroka, kde se zastavíme). marihuana je prostě součást jejich turistické strategie. další typickou záležitostí Maroka, na kterou jsme narazili ihned při vjezdu do Chefchauenu, je změť lidí, skůtrů, mopedů, kol, vozíků, oslů a aut v