stalo se v březnu: Maroko - Fes

tři roky skoro nepršelo a krajina potřebovala pořádně zalít. to jsme pocítili i při výjezdu z Chefchauenu. loučil se s námi deštěm, ovcemi na kruhovém objezdu a duhou v zahradách. období dlouhého neutuchajícího pršení bylo znát i při pokračování cesty do Fesu. v korytech řek se valila bahnem zhoustlá voda (úplně cítím tu bezradnost ryb, oči zalepené blátem, ani nevěděly kam je ten proud žene). silnice se táhla zelenou krajinou, občas přeříznutá sesuvem půdy, který řešili cestáři na velkolepých strojích.

děti ve vesnicích kolem cesty si hrají v blátě, nic jiného jim nezbývá. zase potkáváme pasáčky s ovcemi; vozíky tažené osly a muže nadskakující na jejich hřbetech; dodávkové mercedesy, jejichž střechy jsou obtížené tak, že to hlava nebere (to ještě nevíme, jak budou vypadat nákladní auta víc na jihu). kolem silnice se táhnou polorozbité vodovody - akvadukty. v krajině se začínají objevovat sady olivovníků. nevíme, jestli je to druhem oliv, ale stromy jsou větší než jsme viděli ve Španělsku. jsou taky mnohem méně upravené, stejně tak jako sady (stromy netvoří pravidelné řady, tráva roste ostošest a nikdo se nemá k tomu ji rušit v jejím bujení). na polích jsou obrovité kaluže a rýhy od toho, jak voda stékala do příkopů. jedním příznakem děštivého období se necháváme poznamenat i my, když je Cecilovo pravé přední kolo vnuceno projet hlubokou dírou obsahující asi tak tunu blátivé břečky. naštěstí máme funkční stěrače, takže mi to výhled překazí jen na chvíli. zaschlé blátíčko máme v motoru a na střešním okýnku ještě teď.

no...dějou se i horší věci

do Fezu vjíždíme po krásně čisté, v obou směrech tříproudé, silnici (velice vhodně přidaný pravý pruh nám uklízí z cesty kolaře, motorky, vozíky tažené osly, vozíky tlačené muži, chodce) s alejí palem uprostřed a krásně novými lampami po stranách. zánovní silnice kontrastuje s okolním prostranstvím skýtajícím pohled na hromady sutě; dětské hřiště, opuštěné jako v postapokalyptickém filmu, na kterém bují tráva stejně jako mezi olivovníky; podivné konstrukce nedostavěných budov a bahno. za blátivé kalužiny, zvící velikosti většího rybníku, může déšť, ale kdyby bylo sucho, tak z nich jsou, stejně tak pusté, pláně obklopující ledabyle poházené paneláky. mezi tím vším se, na občasném porostu trávy, pasou ovce a krávy.

my jsme ale měli namířeno do jiných částí Fesu, a tak jsme uháněli vstříc parkovišti na náměstí vedle mediny. podle pokynů parkovacího navaděče jsme zakotvili hned vedle hradeb, abychom vzápětí zjistili, že se zde nesmí stát přes noc. protože jsme chtěli strávit ve Fesu noci hned dvě, vyrazili jsme, vedeni posádkou Hipíka (lépe vybavenou moderními aplikacemi), na další nalezené parkoviště. zde nás hlídač navádí každého na jednu stranu úzké ulice. v zájmu zachování provozu i plechů našeho vozu se zařazujeme před Hipíka. naše smlouvací schopnosti ještě nejsou vypilované k dokonalosti, a tak platíme 40 dirhamů za jednu noc (původní cena byla 50 dirhamů).

naše krásné parkovací místo

obhlédli jsme umělecké dílo vytvořené bahnem na boku Cecila (bohužel jsme z toho byli tak unešeni, že jsme to nezvěčnili; představte si nejlepší impresionisty stříknuté Jacksonem Pollockem) a vyrazili do ulic mediny. za branou nás vítají hloučky turistů v zářivě vyzdobených restauracích, obchody s všemožným zbožím, jejichž prodejci nás zvou k nakouknutí. figuríny předvádějící prodávané modely vypadají tak neduživě, že by mohly směle konkurovat modelkám předních návrhářů haute couture, nebo hrát v emo zombie hororech.

modelky

když se zahledím na třpitivé svatební střevíčky jak pro Popelku, necháváme se zlákat do obchůdku s koženou obuví. kocháme se krásnými barvami i tvarem obuvi, slibujícím pohodlnost papučí. bereme si od prodavače vizitku a s příslibem zítřejšího návratu se vytrácíme (později začneme používat taktiku "maybe later" = "možná později"). reklama na domácí apatykárnu nás přivede do obchůdku s kořením, kosmetikou a léčivými zázraky. poznáváme eukalyptové krystaly (stokrát silnější než nejsilnějsí žvýkačky airwaves) a semínka černuchy seté, která vám (mimo jiné), po promnutí a vdechnutí pálivé a štiplavé "vůně", protáhnou dutiny ještě lépe. poděkujeme za představení produktů a odcházíme zase do uliček. Jindřich si však málo užil kontaktu s místními obchodníky, a tak nám na několik minut mizí s malířem tvořícím pod vlivem, nám dobře známého, zeleného zboží, které samozřejmě nabízí ke koupi, stejně tak jako psychidelické obrazy. 

v úzkých uličkách feské mediny těžko najít památky, po jejichž spatření touží každý pravověrný turista (a které jsou pro takové někdy zachovávány) - paláce ze 14. století; koželužny; univerzitu; mešitu, do které prý smí vstoupit i bezvěrný nebo jinověrec. místo paláce nám poslouží vysloužilá restaurace, kde se prý stravuje král, když je ve městě. zároveň tu přebývají nějaké chudé staré ženy a na terase jsou keře, kde se suší prádlo našeho průvodce, kterému jsme zaplatili vstupné. ať už je pravda nebo nepravda, co nám pověděl (to o tom prádle je pouze moje domněnka), užíváme si výhled z terasy na medinu, stejně tak jako na odpadky na protější straně ulice.

jaká krásná připomínka Brna a odpadkových instalací v ulicích kolem Cejlu

na keřích se suší prádlo v Maroku často

scházíme dolů a zpět na ulici. proplétáme se mezi lidmi a zbožím, občas mineme i oslíka s nákladem. hledáme mešitu a koželužny. v uličkách bloudíme ještě docela koordinovaně - máme Míšu a její navigaci - další den to bude horší. obchody, figuríny a prodejci začínají být všichni stejní, ale mešitu se nám podaří objevit. zjišťujeme, že to není ta, která je přístupná všem (to je ta v Rabatu, později upřesněno na Casablancu). stejně ale Jindřicha napadne se pro jistotu poptat na vstup ještě u dalšího vchodu za rohem. "kupodivu" to nejde ani tam, a tak nám nezbývá než koukat skrze hlídače na muže, co se umývají před započetím modlitby. a zase uličky, obchody, lidi. kupujeme chléb přímo v pekárně a jsme pozváni dovnitř. na válendě zde sedí muž se sklenkou ginu v ruce (to, že tam má gin, prozrazuje sám), vedle něho potom žena, o které nám se smíchem tvrdí, že je jeho "něco jako sestra". cítíme se poněkud nepatřičně - vyrušujeme ji při jídle - ale její výraz naznačujeme, že ji neobtěžuejeme, jen se nechce nechat fotit. zato chlapík s ginem v ruce se fotí rád, a tak ho máme :-)

obcházíme medinu až k mostu přes, ponornou a zrovna vynořenou, říčku, kde to páchne močí. obvykle tekoucí voda krásně voní, ale tady bylo něco špatně (že by tolik lidí na tak malém prostoru?). řeka nás dovede až na náměstí s trhem, kde kupuji pomeranče. Jindřich fotí vojáky. nenápadně to schovává za focení chlapců, kteří se nakrucují a dělají opičky. jeden dostává kousek pomeranče a sehrává otravu jídlem hodnou závěrečné scény představení o Hamletovi. chtějí po nás pak pár dirhamů, ale jeden z nich, ten největší, je odhání. bývá to tak obvyklé - hoši zkouší, jestli by z turisty něco nekáplo a dospělí (nebo starší), je odhánějí. někteří dospělí si taky řeknou, ale až po tom, co vás vyvedou z mediny, nebo dovedou ke koželužnám či k jiné pamětihodnosti (o tom ještě později). každý se snaží podle svých schopností.

hoši v popředí a vojáci na pozadí (omluvte nekvalitu této fotografie)

opouštíme zalidněnou oblast a krademe se podél hradeb oklikou, sice delší, ale o poznání jednodušší, k našim příbytkům. u brány potkáváme slovenský pár, který si neví rady s cestou do mediny. společně vpadneme za hradby a, k mému údivu, přímo do uličky, kde máme zaparkováno. na dobrou noc si dáváme ještě něco dobrého. spát jdeme po odvrácení "šíleného" Jindřichova nápadu jít se podívat do noční mediny (strach z nekalých živlů, které jsme zatím nepotkali).

nazítří jsme měli v plánu navštívit další část vnitřního města. vypravili jsme se tedy do zahrad, kde nás jeden pan zahradník mile upozorňoval na květiny kolem stromu, kde zrovna pracoval. ptal se odkud jsme, a jestli se známe ze školy. já jsem řekla, že Jindřich je můj "copin" (přítel) a on to se šibalským úsměvem "nechtěl" pochopit. ptal se znova: jestli jsme spolužáci. já jsem se však zarputile držela své výpovědi. pochopila jsem až za chvíli, že moc dobře věděl co jsme, akorát to říkal po "jejich" a snažil se, abychom přistoupili na jeho hru. postupně jsme zjišťovali, že když člověk "hraje po jejich", tak se mu tam mnohem lépe funguje, komunikuje, žije. a to bude platit všude. nevím, kdo řekl: "jsi-li v Římě, chovej se jako Říman", ale má to cosi do sebe. 

skupinové selfí v zahradách

odešli jsme s úsměvem na rtech, prošli kolem bambusového háječku, palmové aleje a holiče u hradeb až na, světe div se, náměstíčko s trhem. trh byl i v přilehlých ulicích, kterými jsme chtěli pokračovat dál, ale u jednoho obchodu nás pozvali na čaj. nabídli nám přitom výlet do Sahary. smlouvali jsme, ale když chtěli zaplatit předem, tak jsme si vzali vizitku a pakovali se.

zápis ze smlouvání

ulicemi přeplněnými obchody a trhovci jsme se dostali až do židovské čtvrti, kde jsme se setkali s prvním a jediným protivným "nahánečem/průvodcem", který, když neuspěl v provádění Jirky s Míšou, se ujal nás. zrovna, když jsme chtěli koupit chleba od pekaře a jeho ženy, kteří neuměli anglicky. rádi bychom se s nimi domluvili sami, a tak jsem nezvanému tlumočníkovi několikrát vysvětlila, že jeho služby nepotřebujeme. to znamenalo, že si nevydělá, a tak nás s nasupeným výrazem označil za "crazy people" (bláznivý lidi) a odkvačil. náladu jsme si spravili zakoupením pečiva a pohledem na sbírku nápisů na zdech.

pojídajíc vynikající placky, pokračovali jsme dál do nejsmradlavějšího trhu, který jsme v Maroku viděli (a cítili). nebylo tam ani tak všechno, na co si vzpomenete, ale spíš všechno, co by vás ani nenapadlo. když pominu odpadky a kočky (které nebyly zbožím), mohli jsme si koupit kozí žaludek, nožičky nebo hlavu (v jednom případě položené na ubrusu přímo na zemi, v druhém případě opálené do černa jako vyuzené). dokonce jsme viděli paní, která si jedny nožky vzala. že by odtud byla průpovídka "vzít (kozí) nohy na ramena". mohli jsme si koupit kefír, který zde rozlévali z velikého barelu (což je v Maroku typické). mohli jsme si koupit obrovské mrkve; podivně vypadající datle, které jsme dostali ochutnat (jejich chuť už nebyla tak podivná); ale taky čerstvé bylinky a zeleninu. smrad pominul, když jsme tuhle část opustili a kolem ordinace dentisty, s vystavenými protézami (taky celkem často k vidění), se dostali ke královskému paláci. tam bylo sice čisto a pachově neutrálně, ale zase tam nebylo nic k vidění (kromě pracovníků s minilešením opravujících bránu a vojáků hlídajících palác). smradlavý trh hodnotím jako největší a nezapomenutelný zážitek Fesu.

žaludky, kozí nožky a hlavy vlevo dole

před výlohou s protézami

pracovníci před bránou královského paláce

cestou dál se ještě držíme Míši a Jirky, ale později se rozdělujeme. my se vydáváme ven z hradeb. neujdeme ani sto metrů a míjíme pasáčka se stádem ovcí, hřiště s mladými fotbalisty a pána co tlačí vozík uprostřed silnice v protisměru. drápeme se nahoru na kopec poházený odpadky, kde chceme prozkoumat zříceniny, co jsme viděli včera z terasy restaurace. 

za hradbami pěstují zeleninu

za hradbami sportují

za hradbami pasou ovce

mají to být ruiny hrobek ze 14. století. no prostě kopa kamení, která má tvar obvodových zdí. zajímavější však je policista na koni, který to tu stráží a další kůň zaparkovaný v jedné ze zřícenin (u nás by památkáři zaplakali). zajímavější je vidět všechny ty lidi, co tu jsou: procházející se muži a skupinky žen s dětmi i bez nich, mládež sedící na ruinách. mezi tím pobíhá muž s kbelíkem a vyvolává. někteří se s ním zastavují a on jim z kbelíku nabírá na kousky papíru hrstičky vařené cizrny, které sype kořením a solí. jednoduché, ale moc dobré. novodobým hřbitovem sestupujeme svahem dolů. 

procházka nad městem

mládež sedí na ruinách hrobek

nový hřbitov

kolem lidí posedávajících na trávě u silnice a skupinek chlapců různého věku, hrajících fotbal vedle hradeb, vstupujeme bránou do klidnější části mediny. procházíme se klidnými uličkami a svět se zdá krásný, i když je kolem nastláno odpadky. necháváme se jedním navaděčem - kterému potom dáme na kafe - zavést do koželužen, kde se z terasy obchodu koženým zbožím díváme do kádí s holubím trusem a barvami, chráněni proti smradu snítkou máty. život se zdá být smradlavý, ale krásný. díváme se ještě na různobarevné zboží (kabely, boty, brašny, kabelky, portmonky, cigártašky) a odcházíme vstříc večerní medině. venku se smráklo. my se chceme dostat k autu. začíná naše bloudící anabáze s chabým signálem navigace. když se objevíme na opačné straně mediny (tam, kde jsme včera vyšli v zákoutí páchnoucím močí s ponornou řekou) už začínám naprosto jistě pochybovat o brzkém návratu k Cecilovi. nevydáváme se však osvědčenou, jednodušší zato delší, cestou kolem hradeb, ale hypnotizováni fungujícím signálem (mapku klikatice, kterou máme projít k autu jsme si tam vrývali do paměti asi pět minut, ale stejně to nestačilo) se nadobro ztrácíme v uličkách. na křižovatkách číhají navaděči a vyvaděči, kteří při sebemenším náznaku nejistoty nabízejí svoje služby. hrdinně je odmítáme a na každém rozcestí se snažíme vypadat odhodlaně až znalecky. život se už nezdá tak krásným a svět se smrskává do černočerné tmy děsuplných zákoutí. naštěstí potkáváme ženu, která nám radí a na další křižovatce nás pobaví dva muži, kteří si tam hrají na směrovníky (jeden ukazoval kudy ven, druhý ukazoval cestu ke koželužnám). na následujícím rozcestí jsme už úplně bezradní, je to na nás na první pohled vidět a ani se nesnažíme to maskovat. toho využívají dva mladíci, kteří nás vyvádí ven. dáváme jim dohromady 10 dirhamů a jim se to zdá málo (všichni turisti jsou pro ně boháči, a taky to tak je), ale netrápíme se tím a vysvětlujeme jim, že pro nás je to docela dost. vidíme světlo na konci tunelu, dáváme si v bufáčku s rychlým občerstvením chleba s mixem mas (mleté hovězí, červeně růžové klobásky, játra a kuřecí) a vycházíme z mediny ven. život začíná být zase harmonický, a tak se těšíme na zítřejší cestu dál (ještě netušíme, co nás čeká).