stalo se v březnu: Maroko - Chefchauen

kočky

nevím, jestli se dá jméno Chefchauen nějak přeložit, ale určitě vím, co tohle město symbolizuje - modrá a zelená. modrá je barvou domů a uliček v nejstarším centru (mimo něj už méně). zelené jsou kopce kolem, ale hlavně barva rostliny, která se v těch kopcích pěstuje - konopí. z pěstování žijí často celé vesnice. vyrábí se tam hašiš, o kterém vám všichni budou tvrdit, že je ten nejlepší, a který pak často končí na plážích Španělska, když se převozníci na moři zaleknou střetu s policií. nelegální to tu je, ale my jako turisté bychom s tím prý neměli problémy. s prvním prodejcem se setkáváme hned na parkovišti, kde se rozhodujeme nechat auta a také přenocovat. na další pak narážíme skoro při každém kroku modrými uličkami (taky v každém městě Maroka, kde se zastavíme). marihuana je prostě součást jejich turistické strategie.

další typickou záležitostí Maroka, na kterou jsme narazili ihned při vjezdu do Chefchauenu, je změť lidí, skůtrů, mopedů, kol, vozíků, oslů a aut v centrech měst. tím centrem města myslím teď místo plné obchodů a trhovců. jedeme tedy klidnou ulicí a najednou bum bác, silnice je plná lidí. většina se sice shlukuje po stranách (především shluky školáků jsou obří), ale některým asi není jejich život milý, a tak si přecházejí, jak je napadne, bez ohledu na to, že je Cecilův čumák tak metr od jejich údů.

tímto pulzujícím místem projíždíme vedeni navigací prvního vozidla (Hipík: Jirka+Míša) až na parkoviště s nabízečem zeleného zboží. necháváme si od něho poradit cestu do modrého centra města.

za skřítkem-kouzelníkem v typické "džilabě" vcházíme uličkami až na hlavní náměstí plné japonských turistů; stánků s čínskými cerepetičkami, výrobky z kůže, keramikou (naštěstí odolávám), oblečením, koberci, zkamenělinami a šutry; restaurací. možnost vyfotografovat se s papouškem odmítáme a oddychneme si, když to všechno necháváme za sebou. vpíjíme se do modré.

unaveni pohledy na krásné dlaždice kolem dveří; rozsypané odpadky; modré domy; kočky; děti; ženy a dívky nesoucí tácy s připraveným chlebem do pekáren; modré dveře; kočky; pohledy pod ruce řemeslníků v pekárnách, krejčovstvích, holičstvích (jeden mladý holič dokonce vyběhl ven, aby Jindřichovi pochválil účes), truhlářstvích, usedáme do kavárny na malém náměstí. obklopeni samými muži, z nichž někteří nám nabízejí jejich "zelené zlato", a z nichž všichni jeví známky toho, že už to "zlato" požili, pijeme kávu s mlékem. typicky servírovanou v malých sklínkách s pěnou navrchu a kostkami cukru na talířku. nabízené zboží s díky odmítáme, avšak neodrazujeme tím prodávající od toho, aby se s námi bavili dál. ptají se, odkud jsme (po chvíli přemýšlení vytahují z rukávu Baroše, Kollera nebo Nedvěda) a vítají nás v Maroku - "marhabá", "welcome", "vítejete" (tady vítají spíš anglicky, česky začnou až od Merzougy dál).

jeden z krámků v ulicích (vlevo krásné dlaždice kolem dveří, typicky zatřené omítkovou barvou)

kočky

odpadky byly za hradbami mediny i uvnitř

náměstí pro kávu jako stvořené

po kávě míříme ven z hradeb a objevujeme trh - se zeleninou, chlebem, živým a mrtvým masem, vejci, pomerančovými a třtinovými džusy, vařenými šnečky, a hlavně! haraburdím (třeba rozbité klávesy, kartáč na oblečení už zanesený špínou, plotýnky na vaření bez topné spirály). zjišťujeme také, že uvnitř hradeb jsou názvy ulic (na nových cedulkách) psané arabsky a španělsky, mimo hradby pak (na starých cedulkách) arabsky a francouzsky. proplétáme se mezi lidmi, snažíme se chodit po chodníku a začínáme chápat, proč všichni chodí po silnici. kupujeme (pro mě) nejlepší chleba v Maroku.

haraburdí

v masně si můžete koupit živé maso

stejně tak jako to mrtvé

oddělujeme se od Míši s Jirkou a už jen sami dva se pomalu noříme zpátky do modré. když hledíme do jedné z tkalcovských dílniček, kde zrovna nikdo netká, odchytává nás mladík (asi v našem věku ;-) a nabízí prohlídku tkalcovské dílny za provozu přidruženou k obchodu s přikrývkami a koberci. 

při tom se ptá odkud jsme - zná Baroše, Kollera a Čecha. v obchodě se nás ujímá milý pán. ukazuje nám zboží. protože chceme koupit koberec v Maroku, tak se díváme. komunikujeme anglicky. počáteční cena je 300 dirhamů. prohlížíme, koukáme, vybíráme dál. prodavač cenu snižuje na 250 dirhamů. vybíráme tedy jeden konkrétní kobereček a Jindřich nadhazuje 150. prodavač říká, že je to málo, ale je v klidu. zvedáme se, že půjdeme a pomalu odcházíme.

prodavač: kolik je poslední cena?

my (po chvíli interních spekulací): 180.

chlapík, co přerovnává zboží (poplácá Jindřicha po rameni a s výrazem "to je tak akorát"): vy dáte 200 a Nedvěd doplatí zbytek.

pan prodavač ještě dodává, že i kdyby neprodal, tak bude stejně šťastný, jako když prodal (prostě "happy man"). loučíme se anglicky, arabsky a česky. jeden člověk nás tam dovedl, jeden nám koberce ukazoval, jeden předvedl jak se tká, jeden doporučil konečnou cenu a jeden zabalil koberec - 5 lidí si vydělalo 200 dirhamů (1 dirham = 2,6 Kč). koberec se prý tká 3-4 hodiny po 5 dní. mladík, jenž nás tam zavedl, se nás venku ptá, jestli jsme spokojení. ještě nám doporučuje se jít podívat na vodní kaskádu. vody prý teče nyní tolik, že se tam i obyvatelé města chodí fotit.

ke kaskádě se dostáváme přes hlavní náměstí a číšníka, se kterým se zastavujeme, protože nás láká dovnitř na jídlo. odmítáme, ale bavíme se dál. vítá nás v Maroku jako všichni předtím. ptáme se na kostel na kopci, upřesňujeme si cestu ke kaskádě. poslední 3 roky prý skoro nepršelo. takže máme velké štěstí, když se dá do deště ještě než k ní dojdeme. to je ale zatím jen předzvěst. déšť utichá,

kaskáda (ženy se nechtějí fotit - fotku uděláte jedině zdálky, nebo když jsou zády)

anebo (jako Jindřich neustále) za zástěrkou focení blízké osoby 

zato kočky se nechávají fotit kdekoliv a kdykoliv

abychom se mohli pokochat burácením vody, davem lidí a najít ještě sílu k výstupu ke španělskému kostelu. než začneme stoupat, pozorujeme hlouček dětí nahánějících malou opičku (bohužel už bylo dost šero na pořízení kvalitnější fotografie).

pro nás první opička ve volné přírodě

nelitujeme. už se šeří, když u kostela potkáváme Mohameda s Mohamedem (trochu Marokánce podezřívám, že si z nás dělají prču, když se polovina z těch, co jsme potkali, jmenuje Mohamed). jeden z těch Mohamedů má povídavou náladu, a tak se dozvídáme ve zkratce celou historii Maroka. ať pravdivou nebo ne, bylo to poutavé (anglicky tak rychle, že jsem to ani nestíhala tlumočit Jindřichovi, ten naštěstí dost pochytil):

Marokánci jsou muslimové, protože se chtěli ubránit Římské říši, a jediným, kdo byl silnější a odolával jí, byl nějaký Hamlál nebo Muhlám (určitě taky Mohamed), tedy muslim v sousedství. ten Římany vyhnal a od té doby se mezi místními Berbery šířil islám. dlouhá doba uběhla, když Maroko obsazovali Portugalci. mezitím se na marockém trůnu spravedlivě střídali panovníci různých rodů, až to dospělo tam, kde je to dnes - jeden rod si nárokoval a nárokuje královský trůn. na přelomu 19. a 20. století se proti králi z tohoto rodu začal lid bouřit, a tak si král pozval na pomoc Francouze a Španěly, aby mu pomohli vydobýt autoritu, nebo spíš potlačit vůli lidu. Maroko tedy nebylo kolonií ani jednoho z těchto států, ale protektorátem. moc se podařilo upevnit někdy v padesátých letech, ale vliv Francie a Španělska je všude vidět (francouzština byla donedávna úředním jazykem; francouzsky a španělsky se tu domluvíte skoro s kýmkoliv; valná většina nápisů je francouzsky).

pásy - bezpečnost

roulez vous doucement, votre famille vous attend (jeďte pomalu, vaše rodina vás čeká)

a jak je to teď? Maroko je celkem bohatá země, ale všechno bohatství má král a lidi nemají nic. podle Mohameda je královský syn druhým nejbohatším dítětem na světě. kdyby nezazvonil Mohamedovi telefon, tak bychom tam asi stáli doteď a ani bychom si nevšimli, jak hrozně začalo pršet. rozloučili jsme se a pelášili jsme, jak to jen, přes bláto, kaluže a kameny, šlo. juchůůů!!! poslední tři roky skoro nepršelo, a my teď máme už druhou sprchu. zastavili jsme se jen pod stříškou pekařství koupit si nějaký mls, přilákáni vůní a milým panem pekařem, který se strašně divil, že Jindřich neumí jiný jazyk než češtinu (ale to se změní!!!). Maročani v turistických oblastech Maroka prostě musí umět, jinak by se neuživili.

první den svolávání do mešit (pokaždé nás udivily ty, pro nás, neartikulované zvuky linoucí se z reproduktorů na minaretech) jsme završili během v lijavci a užili jsme si to, protože jsme věděli, že zítra jedeme dál, a tak všechny ty věci, ze kterých crčí voda, budeme moci usušit za jízdy na topení a v průvanu při otevřených oknech. jupííí.

výhled "kazí" sušící se bunda