Delta řeky Ebro

předtím něž jsme odjeli z Tarragony (26. prosince) musel Jindřich ozkoušet svoji novou běhací aplikaci, kterou si stáhnul den předem u zavřeného Motoklubu, kde jsme na Štědrý den "oslavovali" a internetovali. takže se šel proběhnout k zelenému světlu a zpět a já s ním zas na kole s barelem na nosiči, abych po cestě nabrala vodu z pítka. pak se musel ošplouchat, aby nebyl špinavec. tak se stalo, že jsme se vším všudy vyjeli docela pozdě odpoledne a neplánovaně jsme se jeli podívat do delty řeky Ebro (nejdelší řeka Pyrenejského poloostrova), kde jsme se jen chtěli projít a zase jet. jenže jsme se jeli podívat až k móři, což bylo nějakých 20 kilometrů, takže nám zatím zapadlo slunko. a my se šli projít za tmy a naznali jsme, že je nutné, zůstat tam ještě abychom to viděli za světla. byly tam observatoře pro nenápadné sledování ptactva a vůbec tam bylo pěkně a zajímavě.




tak jsme si na procházce vybrali místo ke spaní (byla tam samosebou cedule "zákaz kempování", ale spoléhali jsme na to, že je zima a nikdo to nebude řešit) a přejeli na něj.

takhle to tam vypadalo po ránu
¨
takhle to tam vypadalo odpoledne

takhle to vypadalo z rozhledny

ráno jsme se vypravili na procházku po stezkách, v observatořích obdivovali ptáky (i plameňáky, kormorány, racky a kačky). naštěstí jsme měli dalekohled. během dne se udělal silný vítr, který nás při výšlapu popoháněl, když jsme šli po směru a brzdil, když jsme šli proti. ten vítr ale spíš dokresloval celou scenérii, takže tam i tak bylo překrásně. slunko svítilo do modrých vod a vlnek, vítr čechral vodu a unášel vodní tříšť na hony daleko. ptáci si užívali, jak si s nimi vítr hraje.



byly tam pěkné výhledy





strávili jsme tam krásný den a ještě za světla se nám podařilo odjet do Valencie (kde jsme teď). po cestě se nám naskýtaly zajímavé pohledy

co se smí vyhazovat do kontejneru

políčka zatopená vodou z řeky


prý se tam pěstuje rýže

katalánské vlajky na kruhovém objezdu


první pomerančovníky

od začátku Španělska jsme už projeli územím vinic, územím olivovníkových hájů a teď jsme v území pomerančovníkových, mandarinkových a citronových sadů.

Komentáře

  1. Anonymní5. ledna 2018 v 0:38

    Jééééé, to je super. Tady je otravné šero celé dny tak jsem ráda, že si užíváte sluníčka. Irča v Alicante o vás ví a pošle mi španělské tlf. číslo. Jak vám voní pomerančovníkové háje? Tak jen tak dál moji milí cestovatelé a z SH vám mává TRM.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. cestajececil17. ledna 2018 v 2:00

      bezva, děkujeme za zařízení návštěvy v Alicante. pomerančovníkové háje voní kůrou pomerančů, když přijdeš, utrhneš pomeranč, loupeš a jíš :-) líbáme TRD a J

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Transfagarašská magistrála - začátek

Obrázek
jak jsme se blížili k horám, bylo nám čím dál tím jasnější, že se opravdu musíme jednoho čtyřicetilitrového barelu vody zbavit, abychom Cecilka nepřetěžovali. tak jsme si zastavili v prvních, ještě mírných, serpentýnách  na odpočívadle u silnice a dali si příjemnou studenou sprchu. a už nebylo vedro :-)   pak cesta nahoru kolem malého vodopádu, kde jsme nasáli první doušek čerstvého vzduchu. na prvním možném zastavení jsme se prvně pokochali výhledem dolů. a podruhé jsme se pokochali pohledem dolů. a u tohohle obrněného obytňáku (rulota fortificata;-) - ne tak se to doopravdy neřekne) jsme se rozhodli přespat. a po celém tom krásném dni jsme si dali pívo na dobrou noc a tohle se stalo 25. června 2017
Další informace

cesta na Transfagaraš

Obrázek
já vím, že Transfagaraš je cesta, ale my jsme museli nejdřív na tu cestu vážit cestu, takže: cesta na Transfagarašskou magistrálu byla dlouhá, horká, ale výživná. potkali jsme kobylku uvázanou, naštěstí ve stínu, tak, že se moc nemohla pohnout, a tak ji žraly mouchy a obří ovádi, kteří nešli ani na nás, protože by se do nás zabodli asi moc hluboko a sáli by tuk a ne krev. kobylku jsme tedy potěšili kouskem mrkve a pohlazením a jeli jsme dál. a bylo vedro! potkali jsme Ježíška, který byl dvourozměrný, což je v Rumunsku nejběžnější způsob jeho zhmotnění. a bylo vedro! zastavili jsme se najíst u opevněného kostela (biserica fortificata), kde nás cikánka požádala o cigaretu, tak jí Jindřich ubalil. tu cigaretu. a bylo nesnesitelné vedro! Dále pak jsme potkali kácející se sloupy a čápy, kteří na sloupech mají svá hnízda (ovšem to bylo v Rumunsku velice často ve vsích vidět). v tom velkém vedru! a konečně v Agnitě jsme potkali pána, co na nás mával před koncem obce.
Další informace

Transfagarašská magistrála - spaní a cesta dál

Obrázek
ráno 26. června 2017 bylo překrásné. sice jsem se večer bála vyjít dál než dva metry od auta kvůli strachu, že přijde medvěd. taky mě trochu zneklidnilo, tak jako každý večer, že si Jindřich, tak jako každý večer, přichystal polní rýček a sekyrku, kdyby se na nás někdo dobýval. ale v noci jsem spala klidně, protože se, i přes moje obavy, žádný medvěd k nám do Rockyho nedobýval. spali jsme nad vodopádem, takže vedle nás tekl průzračně čistý a ledový horský potok. vůbec tak nějak po té hoře všude tekla voda - kde se tam nahoře asi bere??? :-O  spali jsme taky hned vedle silnice a nad námi bylo odpočívadlo, kde zastavovali motorkáři a auta, aby se lidé mohli pokochat výhledem a smočit se v potoce. z aut vystupovali postarší manželské páry, rodinky s dětmi, křehké ženy v šatičkách s muži jimž se pod tričky rýsovaly svaly. tito silní mužové pózovali na kamenech nad potokem v pozici - "já jsem nejsilnější na světě" (tuto pozici můžete vidět níže na fotce). pak sestoupili k p
Další informace