jedeme do Essaouiry - Maroko (stalo se v březnu 2018)

průjezdem města Agadir jsme poznali novou tvář Maroka - západní pobřeží této země totiž není ani tak Maroko, jako spíš oblast stylu západně-evropského turismu - nově postavená "sídliště" vilek, luxusní řadové domky k pronájmu, golfová hřiště. zábavní parky zatím chybí (alespoň my žádné neviděli), ale to jistě brzy přijde i sem, stejně tak jako, u moře zcela zbytečné, bazény se skluzavkami i bez nich. manželky a děti golfistů se musí přece někde zabavit. některým lidem už bohužel nestačí pouhý pohled na šumící oceán, který je každý den, každou hodinu jiný...jiný je totiž jen o trochu, a lidi už bohužel přestali být schopni tak malé rozdíly vnímat, protože v té rychlosti, ve které tráví své dovolené by to ani nestihli.

labyrintem výplodů turistického ruchu jsme se propracovali za Agadir, k pláži s obrovskými oblázky, kde jsme zastavili na kávu a něco k snědku. za třepetání šátků od Ayouba a Ismaila jsme si udělali takový malý piknik, tak jako mnoho místních, kteří zde trávili den vyskládáni pod stromy nebo na pláži s grilem a spoustou jídla (jak je tu běžné).
na téhle pláži vyhrávaly oblázky nad odpadky několikanásobnou převahou (asi to bylo tím, že odpadky mezi velkými kameny propadly hlouběji, takže jsme je neviděli), a tak jsme si užili pěkný pohled na vlnící se oceán. 

trocha oceánu

trocha třepetání

trocha fotbalu  domácího smíšeného družstva

trocha pikniku místních (jako ve Španělsku - "pěkně" si zajet autem až na místo)

a hromada odpadků (nakonec tam byly, ale ve škarpě přes silnici)

když jsme se pohledů nabažili, skočili jsme do Cecila a uháněli dál. už jsme byli více na severu, a tak se kolem nás krajina začala proměňovat v krásně zelenou (náplast za ty turistické resorty). projeli jsme kolem stáda velbloudů pasoucího se v pobřežních keřích. poprvé jsme viděli malinká velblouďátka (tak roztomilá a srandovní i na dálku).  za strašlivě smradlavým náklaďáčkem (jestli jel někdo za námi, tak si možná to samé říkal o nás...) jsme začali stoupat v serpentýnách. těmi jsme se odklonili od pobřeží a vjeli do kypře zelené krajiny plné trávy po kolena, stromů doširoka rozevřených jasně zelených korun, mezi nimiž bylo nesčetně argánií. 

na stromech argánie trnité jsme hledali kozy, které po těch stromech lezou, aby se napásly, a taky lákaly turisty svými stromolezeckými kousky (na což jim dělají lidé s radostí reklamu). turisté, shlédnuvší tak již doma tuto zajímavost na internetu, pak chodí do speciálních center, kde argánie rostou, kozy se tam na nich v určených hodinách pasou, a kde se prodávají všechny možné a nemožné výdobytky obsahující alespoň stopové množství argánového oleje, které určitě bezpodmínečně potřebujete, protože je to dobrý úplně na všechno (od poďobané pleti, přes rozhašené trávení až po proďobanou mysl; prostě bytostně celostní působení). v jednom takovém centru jsme byli taky, ale o tom později. 

to nejsou mraky, to jenom vítr rozfoukal dým z modrého smradlaváčku (tak dobře, jsou to mraky, ale pšššt)

taková to byla krása být konečně zase v krajině plné života. jeli jsme tak celé odpoledne. u argánových stromů jsme stavěli na čurání, argánovým olejem nám třásli před očima prodejci posedávající kolem silnice. tím vším jsme se prokousali a za tmy dojeli na předměstí Essaouiry, kam jsme se měli příští den podívat, a kde jsme byli smluveni potkat se s našimi spolucestovateli. našli jsme si pěkné rozlehlé parkoviště v okrajové části města, kde se proháněli po ulicích koně, cyklisté, mopedisté a chodci. za tmy to vypadalo trošičku nebezpečně, tak jsme uvítali hlouček španělských obytných aut, jehož obyvatel jsme se dotázali, jestli jim nebude naše přítomnost vadit. ale i přes to, že jim nevadila, jsme, po internetové komunikaci s Míšou a Jirkou, odjeli. bohužel, ale člověk vždycky nemůže dělat, co chce. vlastně když dělá co nechce, může zažít, co nečeká. to ale může zažít, i když dělá, co chce. a když zažívá to, co nechce, tak si může stejně říct, že tam bylo snad i něco, co se mu zamlouvalo. a když zažívá...no dobře, už mlčím. 

posledních pár kilometrů a už jsme byli zase čtyři. nemuseli jsme se bát vlka nic. ani velblouda, který byl uvázán k jednomu ze stromů. velbloudy jsme potom viděli i na odpočívadle, z něhož je zároveň internetem nejopěvovanější podívaná na město Essaouira. jako výhled pěkný, na celý město, ale že by to bylo jó krásný místo pro romantickou vyhlídku, když kolem vede široká silnice...podívali jsme se na velbloudy z blízka a zdáli na město, které po návštěvě hodnotím, jako nejvýživnější ze všech měst, kde jsem zatím byla (konkurovat může jedině Sevilla, ale tam jsme strávili týden a ne jen jeden den...).

velbloudi na vyhlídce byli připraveni se svými vodiči, aby mohli provést turisty po blízkých stezkách. prý by nás vzali i k domu Boba Marleyho nebo Jimiho Hendrixe (už nevím, kterého zrovna zmiňovali, ale v Maroku byli určitě oba...jen dům tu s největší pravděpodobností neměl ani jeden). ani tahle lákavá nabídka nás tedy nepřesvědčila, a tak jsme se jen seznámili s nejkrásnějším velbloudem na světě (subjektivní hodnocení samozřejmě), Šalamounem.

Šalamoun. a představte si k tomu zbarvení ještě modré oči. no není roztomilej? chcete ho?

příště čtěte: SMRŠŤ V ESSAOUIŘE !!!