cesta do Maroka

v pondělí 5. března jsme nakopli Cecila (Jindřich a Jirka mu předtím trochu přitáhli perka - rozuměj spojkové lanko - tak doufáme, že nás převádění rychlostí nebude zlobit) a odjeli jsme směr Gibraltar (Gib, čti "džib").
přes Castellar de la Frontera, kam jsme dojeli kolem území čápů, kde jsme načepovali vodu a vylili splašky (to vše v tichosti a zdarma), jsme šupajdili mrknout se do přístavu v Algeciras (čti "Alchesiras"), jestli se tam netvoří fronty, když bylo poslední dny tak hnusně (lilo a dul vichr). fronty se netvořily, tak jsme s lehkým srdcem (že budeme klidně spát) mohli vjet do Anglie. 

tyto "pěkné" komíny jsme potkali cestou k Gibu

první přechod hranic tohohle výletu vedl tedy na Gibraltar. anglické nápisy, anglické dopravní značky, platí se librami, ale jezdí se vpravo. dojeli jsme až na koneček k majáku, kde se prý setkává Atlantik a Středozemní moře, ale je to stejně podvod, když se kouknete na mapu... je to však "pěkné" turisticky velmi rušné místo, a taky výborné místo pro měšitu, která je skoro hned vedle majáku. slyšeli jsme tam první svolávání muezína zavřeného v reprobednách na minaretu. 

na Gibraltaru je bezva stát na červenou v kruhovém objezdu a dávat přednost vjíždějícím autům

setmělo se, načepovali jsme naftu (levnější než ve Španělsku) a chtěli koupit alkohol levnější než ve Španělsku, ale takový tam nevedou, tak jsme opustili Spojené království a jeli ho ještě shánět do Merkošky ve Španělsku (rozuměj Mercadony = španělský řetězec supermarketů potravinami). Jindřich přitáh dvanáct piv, anýzovku a dvě Tinta de torro (býčí krve). můžeme s sebou vést dvě lahve tvrdého a dvě lahve vína (o pivu na internetu nic nepsali). ten den jsme měli hotovo. dojeli jsme k majáku asi 20 kilometrů od Algeciras, pěkně se uvelebili, popili, domluvili odjezd do přístavu, v jednu hodinu šli spát a ve čtvrt na šest vstávali, abychom o půle mohli jet a byli tam s rezervou včas. ještě za tmy.

tmavý kopec vzadu je Gibraltar

čekáme nalodění

stáli jsme frontu více než hodinu. trávili jsme ji snídaní a objevováním pokynů pro majitele krůt, hus, kačen, slepic, koz, ovcí, oslů, koní, psů a koček, kteří se chtějí také podívat do Maroka (pokyny upozorňovaly na povinné doklady pro zvířata a byly na nich obrázky všech výše zmíněných zvířat) za vydatného deště jsme se nalodili a plavbu strávili počítáním kontejnerů na nákladních lodích, vyhlížením delfínů, vyhlížením africké pevniny, posedáváním a stáním ve frontě na kontrolu pasů. zde bylo nutné předložit vyplněný formulář, kde chtěli znát i zaměstnání. pěkně jsme se na moři pohoupali a do přístavu Tanger Med (kde je jen ten přístav) jsme vjeli a zakotvili pomocí dalších menších člunů, které nás tlačily na místo. 

Přidat popisek

Jindřich samozřejmě zkoumá všechna zákoutí lodi

Jindřich studuje návod k záchranným člunům, a tak se připravuje na nejhorší

všichni se netrpělivě otáčeli a řadili, i když jsme ještě nezakotvili

loďky pomahačky

poprvé v životě jsme viděli arabsky psanou dopravní značku

sevření kamiony

zpátky na pevnině naproti nám stála fronta obytných aut (některá velikosti autobusu). všude kolem kamiony, jejich odpojené tahače nebo naopak návěsy připojené ke přístavním tahačům (blázinec). skrz tuhle změť jsme se dopracovali přes jednu kontrolu pasů až k celnici. cesta k budce, kde jsme měli předložit pasy byla zatarasena, tak jsem musela vylézt z auta a kus popojít. to byla druhá kontrola pasů (když počítám i tu na lodi). pár metrů dál nás znovu zastavili a kontrolovali papíry k autu (techničák, povinné ručení, speciální marocký formulář). 

fronta u budky

ale nepustili nás jen tak. nejdříve jsme tam stáli a koukali na Marokánce u jejich aut přeplněných haraburdím, avšak zpola vyskládaným ven, aby je mohli zkontrolovat. všechno za vydatného deště. Marokánci mokli, jejich "zboží" moklo. my naštěstí ne, protože jsme byli v autě a ještě pod střechou. tak jsme tam tak seděli a čekali. když už to bylo dlouhé, chtěla jsem se zeptat, co máme dělat. jestli chtějí vidět pasy nebo tak. dva z celníků mě naprosto ignorovali - mluvila jsem na ně, koukala jsem na ně, oni koukali mimo mě a nemluvili vůbec. naštěstí tam byl ještě jeden, který komunikoval. potom, co zjistil, že jsme poprvé v Maroku, mi shovívavě řekl, že máme čekat v autě. po chvíli si jeden z "přehlížečů" došel pro doklady. a zase nic. pak řekl Jindřichovi ať doběhne do té budky, kde jsem byla už s pasy já. nestalo se však nic, když tam Jindřich doběhl. "přehlížeč" nám pasy vrátil, doklady od auta taky, jen formulář k autu ne. čekali jsme. mezitím auta Marokánců prohledal celník se psem. odešel. a Marokánci taky čekali a mokli dál. "přehlížeč" přišel, mrsknul nám do auta potvrzený formulář a šel za nimi. čekali jsme a koukali na něj. najednou, mezi řečí s promoklými obchodníky haraburdím, mávnul, že máme jet. mávla jsem, s otazníkem v očích, taky, abych se ujistila a jeli jsme. kontrola nekončí, po 50 metrech dalšímu celníkovi ukazujeme ještě formulář k autu a fíííí, můžeme uhánět.

v Maroku nás vítají mercedesy; muly, osli, kozy, ovce, krávy pasoucí se všude (asi měli všichni v pořádku doklady); oranžové květiny; dílny (kováři, klempíři, autoopraváři); kouzelníci (skřítci). v Tetouanu jsme si koupili simkartu, abychom měli internet a vyměnili jsme peníze ve směnárně s usmlouvaným kurzem (směnárna měla otevřít ve čtyři a otevřela v pět). taky jsme se tam setkali s chlapečky, co nám nabízeli ke koupi papírové kapesníky. jeden od nás dostal pomeranč a další skupinka zbytek bonbonů. byli neodbytní, ale usměvaví, tak jsme jim ukázali Křupky. když jsme odjížděli, jeden nás vyprovázel (běžel vedle auta a mával tak zapáleně, že mu ani nevadilo proběhnout kaluží, kde mu bylo vody po kotníky). 

chlapci nabízející kapesníčky a prohýbající se smíchem, když jeden z nich utíká před foťákem

čápi v Tetouanu

poprvé jsme viděli tržiště s těmi věcmi, co měli zmínění Marokánci vyskládané na celnici - myslíme si, že to je všechno možné haraburdí, co najdou ve Španělsku v popelnicích, nebo koupí na bazarovém trhu, dovezou sem a prodávají (kupy bot, holinek, oblečení, nádobí; všechno ušpiněné a ušmudlané). první setkání se supermarketem Marjane (čti "Maržan") - velbloudí maso v sádle, sypané těstoviny a luštěniny, štěbetání vrabců posedávajících pod střechou a poletujících nám nad hlavami. Tetouan byl zajímavý ještě tím, že na jedné straně silnice byly resorty, hotely a residence (a moře) a na druhé trocha domů rozházených halabala, mezi nimiž se pásla zvířata. náš dojem z toho dotvářel ten dlouhotrvající déšť, který všude vytvořil bláto.

z Tetouanu jsme vyjeli později, než jsme měli v plánu, a tak jsme po cestě do Chefchouanu zastavili a umístili se na přespání u silnice.

první spací místo v Maroku

PS: za cesty proběhlo první setkání s nevyzpytatelností marocké dopravy. a to tak, že Jirkovi vjel do cesty mercedes stojící původně vedle silnice, aniž by dal jakkoli znát, že někam pojede. dobře to dopadlo. 

složité dopravní situace na denním pořádku (a to jsme ještě netušili, co nás čeká dál)