nad kaňon řeky Gor aneb jedna noc se protáhla v týden

i západ slunce nad kaňonem řeky Gor se siluetou Sierra Nevada pod sněhem je přenádherný.

trochu jsem předběhla.

tak ještě zpět do Alicante. z něho jsme vyjížděli v slunečném letním dni. natáhli jsme na sebe kraťasy a šatičky, a uháněli směr Granada. no, spíš jsme se dost táhli, i když Jindřich šlapal na plyn seč mu síly stačily. už jsme mysleli, že nám zase Cecil za jízdy přibržďuje.

nepřibržďoval! asi po dvou stech kilometrech jsme zastavili na čerpací stanici a zfackovaly nás zima s větrem. překvapilo nás to o to víc, že za okny svítilo stále slunce z bezmračné oblohy, takže když jsme jeli, vypadalo to jako, že se venkovní teplota nezměnila.

změnila! padli jsme z dopoledních 30°C na večerních 5, když jsme vyhledali místo na přespání o několik desítek kilometrů dál. zjistili jsme, že moře a nás dělí teď 1000 výškových metrů. takže to, co celou cestu vypadalo jako rovina, byl pěkně táhlý kopec (smějící se nám škodolibě za zády do očí). ale ten západ slunce nad kaňonem řeky Gor se siluetou bla bla bla...no prostě, jak už jsem psala výše...za to stál. jelikož jsme ho ten první večer už nestihli, tak není divu, že jsme tam zůstali týden, abychom ho mohli vidět několikrát. abychom mohli při východu slunce vidět broskvový sad, který se táhl po celém vršku kaňonu od nás až za Gorafe (vesnice na dně kaňonu); abychom viděli, jak se sklepávají olivy; jak ovce a kozy balancují na skalách naproti nám; jaké různé věci se dají objevit v samotném korytě řeky (třebas parůžky místního kamzíko-kozo-srnce), kam jsme slezli jeden den na průzkum. no prostě všechny ty věci, o kterých se nám ani nesnilo, když jsme tohle místo našli v aplikaci P4N.

východ slunce za kopci

kamzíko-kozo-srnka jak ji vidíme my 

parque megalítico Gorafe

to místo bylo na začátku megalytického parku - pohřebiště lidí doby bronzové (zajímavé je, že jejich hroby přetrvaly dodnes a jejich vesnice spolykal čas). náležitě jsme toto naleziště hrobů prozkoumali. stejně tak jako domky ve skále, typické pro tuto oblast. jeden, co se zrovna rekonstruoval, jsme navštívili ještě v Gorafe. to když jsme se u něho zastavili a Jindřich tam tak nenápadně očouněl, až se nás pan majitel zeptal, jestli se tam chceme mrknout. v domě už nikdo nebydlel 50 let , jenom chovaní osli (pokud jsme to správně pochopili podle zvuku a posunků znamenajících dlouhé uši) a pěstěné žampióny. nyní tam padaly stropy, tak majitel provádí rekonstrukci, aby to mohl prodat. sám už žije ve městě. další domky, už úplně opuštěné, jsme pak viděli, když už jsme pokračovali dál v naší cestě směr Granada.

s majitelem rekonstruovaného domku ve skále (mého výrazu si nevšímejte)

tady se bydlelo, chovali osli a pěstovali žampiony

pod podpěry stropu jsme raději nešli

tyhle díry ve skále byly domkem

tyto taktéž

krby mají otevřené

často už i rozpadené

do vesnice Gorafe, od nás vzdálené asi 5 kilometrů, jsme se vypravili několikrát (pěšky na obhlídku, na kole pro vodu a pár základních potravin, autem na obhlídku, pro vodu a pár základních potravin). viděli jsme místní vánoční výzdobu na konci ledna. i to, že ji při našem odjezdu sklidili a nechali ozdobený vršek stromku. asi aby příští rok nezapomněli, nebo neměli žebřík a prostě "maňána". v místním obchůdku, kde museli s čtečkou karty vylézat ven (ale zaplaťbůh, že ji tam měli) byl příjemný pan prodavač ve středních letech, který si pěkně od plic prozpěvoval španělské lidové písně. když člověk vyšel z toho obchodu na náves, byl rád, že se mu na nákup nevrhla horda psů různých smíšených ras (od malých ratlíčků přes manekýna "Felixe" až po ušpiněné střapáče velikosti malého koně). kam se na to hrabe rumunská vesnice. kam se na to hrabe rozdělení na západ a východ...

ozdobený vánoční strom

obchůdek

manekýn Felix

další text už nemá smysl, byly to prostě pořád domky ve skále: luxusní domky ve skále; minidomky ve skále; opuštěné domky ve skále; díry ve skalách, které mohly být domkem (to jsme obvykle zjišťovali a nezjistili dalekohledem); domky ve skále jako ubytování pro turisty; obydlené domky ve skále, do kterých jsme se bohužel nepodívali. to nás mrzelo nejvíc, ale očounět někomu před domem se Jindřichovi fakt nechtělo...pak to byly pořád ty západy slunce; zasněžená Sierra Nevada; ovce; sad; mlžný opar nad kaňonem; barevné skály; hroby; modré nebe. prostě "nuda, nuda. šeď, šeď" (abych citovala klasika). 

minidomky a komíny

zkoumáme, jestli díry jsou nebo byly domky

domek ve skále jako ubytování pro turisty

krásný výhled do kaňonu na vesnici Gorafe

pozůstatek hrobu pravěkých lidí

olivové háje na dně údolí

stará budova mezi sady (a naše oblíbená "turistika pomíjivosti")

s rozpadlým krbem 

vázání krbu copánky ze suché traviny

když už se začala modrá obloha zatahovat šedými mraky, tak jsme vypálili naším šnečím tempem přes termální lázně Alincún des Torres. kde jsme si bohužel jenom smočili ruce v jezírku teplé vody (ten pocit, jaký jsem měla, když jsem si jen představila, že bych se tam naložila celá, byl nepopsatelný, jaké by to asi bylo doopravdy). až jsme asi tak 20 kilometrů od Gorafe zakotvili na přespávacím místě za farmou s ovcemi. pasáček se na nás už za tmy přijel podívat a zeptat se, jestli mu nechceme ovce ukrást. viděl dodávku.

nechtěli jsme! když to zvěděl, tak odjel spát dolů do stavení s klidem v duši, že ovce nechává na salaši samotné. my byli taky v klidu, že nevadí, když tam přespíme. sice jsme se zachumelili, ale nezmrzli jsme. jen jsme trhli teplotní rekord. a jeli dál stále vstříc Granadě. to jsme ještě netušili, že tam ten šestistupňový ranní rekord překonáme. o tom zase příště.

barevné skály při cestě pryč

termální kaskády v Alincúnu

po cestě stavíme na čurání

a objevujeme skládku

spací místo, kde jsme se zasněžili

byl tam krásný západ slunka

topol kam oko dohlédne 

PS: jak jsme projížděli Španělskem od severu k jihu jsme sestupně zaznamenali: vinice, olivové sady, citrusové sady, sady meruněk a broskví, lány japonských topolů

PS2: zachumelené foto z místa, kde jsme se zachumelili, další foto a článek můžete nalézt na Lidovkách.cz; odkaz dám do dalšího příspěvku