Granada

mezi topoly a krásnými kopci jsme přijeli ke hřbitovu (u vesnice Alfacar) nad Granadou. po cestě se mi, mimochodem, podařilo vyfotografovat pár extrapodařených obrázků (za jízdy a přes svodidla; jo jsem fakt dobrá!). sněhová pokrývka byla sice velmi sporá, ale po cestě jsme viděli několik sypačů a shrnovačů, kteří čekali "až to začne!". nezačalo však nic, kromě silného větru, kvůli kterému Jindřich málem počural tři kříže z bílého kamení (u hřbitovní zdi). my na něho čekaly v teplíčku a spinkaly, teda kromě mě samozřejmě. 

já jsem totiž hledala místo, kam se uchýlíme na noc. našla jsem, když bylo kolem páté večerní. podle navigace a Jindřichova, tentokrát střízlivého (a vyčůraného), odhadu jsme měli na spací místo dojet za necelou hodinu. a to jsem si myslela, že je přestřelený. nebyl !!!

naše navigace nás opět "nezklamala". projížděli jsme městem a obdivovali krásnou architekturu a umění (kostely, býčí arénu, sochy na hlavní třídě). plynule jsme se zapojili za další obytný vůz a doufali, že nám nevybere nejlepší místo. v kopci jsem pohledem hledala Alhambru a našla ji, když nás navigace naváděla do ulice, kam mohou jen taxíky a autobusy. naštěstí to bylo na kruhovém objezdu, tak jsme plynule pokračovali kolem dokola zpátky. před námi stále druzí obytňáci. ti měli asi lepší přepočítávání, neboť po chvilce zahnuli a ztratili jsme je. my pokračovali dál. no...nebudu to protahovat. kolem býčí arény jsme projeli ještě dvakrát; sochy jsem si mohla prohlédnout několikrát ze všech možných stran a do jedné ulice jen pro "taxi a bus" jsme se nakonec také podívali. jako obvykle nesměly chybět ani uzoučké jednosměrné uličky. nechali jsme několikrát přepočítat trasu, jenže tím jsme se v nich ještě více zamotali. už ani nevím, ve které fázi naší beznadějné cesty za "krásným klidným místem, kde bychom spočinuli" jsme byli navedeni na cyklostezku. mysleli jsme už, že spočineme tam a naposledy. po dalším zaklikacení se v uličkách Jindřich, celý rozlícený a označující navigaci různými nepěknými slovíčky, vytáhl v dobré víře svůj telefon, kde měl k dispozici data a gůglmaps navigaci. nebylo nám však ještě souzeno se dobrat k cíli. prostě se rozhodly si z nás ten večer utahovat a my bezradně odevzdáni následovali jejich vrtochy. odlehlo nám, když jsme se vyhrabali z centra města. přitížilo se však zase, když jsme za stmívání vyrazili strmě vzhůru a serpentýnami po silnici mezi obytnými domy, které se postupně vytratily a ze silnice se stala prašná cesta s nepřeberným množství výmolů. byly tam možnosti, kde bychom mohli zakotvit. dokonce jsme projeli kolem dvou obytných aut. ale přece se nevzdáme! my to místo prostě musíme najít !!! už ani nevím, jak se to stalo, že jsme našli správnou cestu. zásluhou té proradné "chytré" techniky to nebylo určitě.
v aplikaci zněl popis trasy velice příjemně. tak jsme nečekali, co ještě následovalo. vjeli jsme na kamenitou cestu za zákaz zastavení. na jedné straně tedy parkující auta (jak příznačné pro Španělsko), na druhé výmol zvící příkopu (kam by se hravě schoval ožrala spadlý z kola i s nůší otýpek klestí). tak teď se ukaž Rocky! zvládl to. a Jindřich taky! prokodrcali jsme se srdnatě až na vrchol. nahoře jsme splakali nad propásnutým západem slunka, nad promarněným časem a vylitými nervy. přes noc nás ukonejšil spánek a ráno pohled na Sierru Nevadu zářící ve slunci svým bílým pláštěm.

taky Křupkám se tam líbilo (i když za světla méně než za tmy)

zmatení však nebylo zažehnáno. náš pobyt v Granadě pokračoval stejně tak, jako začal akorát nebyl už v takovém tempu. jako malá děcka jsme se v prvních dnech vrhli na internetové resty s velkýma očima z toho, že konečně máme signál na připojení. mezi sezením v útrobách Cecila jsme se poflakovali na vrcholu. ne bohužel na vrcholu blaha. zkoumali jsme kopec a jeho spletité pěšinky, na kterých se kromě nás proháněli splašení (ti jeli dolů) i zdecimovaní (ti jeli nahoru) cyklisti. v údolí pod námi se klikatila řeka Darro, nad níž se tyčily veliké budovy s popadanými střechami, o kterých jsme si domýšleli jejich účel (je to snad bývalé sídlo vojenské posádky?; klášter premonstrátů, bernardýnů nebo snad čaučau?; či kulisy pro natáčení VIP dílů Majora Zemena???)

Granada stojí na prahu dvou údolí, to je to s řekou Darro

sídlo posádky, kláštěr či kulisy

když nám docházela voda, našli jsme na mapce pro turisty přibližnou polohu zdroje, který by nás zachránil před cestou dolů do města autem či pěšky. to jsme ještě netušili, že ten pramínek nejenže nenajdeme, ale i prochodíme troje střevíce cestou dolů z kopce a hlavně pak zpět nahoru. po cestě jsme nesčetněkrát narazili na závrty v kopci, kde se nám v jeho útrobách vysmívala v umělých korytech jiskřivá tekoucí voda. její chechot jsme slyšeli několikrát i venku, kde koryto vyúsťovalo z kopce, kde si tekla ledabyle ve vodopádech, kde se potok střetával s korytem ve vodní křižovatce. nikde ani vidu ani slechu po pitné. sice jsme měli vyschlo v krku, ale taky už se smrákalo, byli jsme unaveni a čekala nás dlouhá cesta zpět. tak jsme to tentokrát vzdali. další den jsme se vypravili pokořeni do města, abychom tam nabrali z veřejného pítka, které jsme našli už na normální mapě. žízní jsme tedy nezašli. jen jsme si zašli po cestě při vidině jejího uhašení.

objevení prvního závrtu

koryto uvnitř kopce

chodba, která vedla ke korytu (pohled ven)

slyšíte ji, jak se směje...?

dalším propadákem byl výlet k Alhambře, kterou jsme chtěli navštívit. pravdou však je, že jsme oba nebyli návštěvou tak moc motivovaní. takže, když jsme za deset minut šest zjistili, že za deset minut zavírají, proti nám se hrnuly davy turistů opouštějících "potápějící se loď" a zima nám zalézala za nehty. ani jsme tolik netruchlili.

Alhambra, kterou jsme viděli jen zvenčí

další z koryt-kanálů pro zavlažování

to není sníh, ale ornamentální dlažba z oblázků

věž hotelu u Alhambry

šli jsme alespoň do města. viděli tam krásný kostel svatého Dominga (domingo je neděle, ale taky Dominik; takže je to kostel sv. Neděle, sv. Neděláka nebo, s největší pravděpodobností, sv. Dominika).

miriáda andělů obklopujících Marii a Pána Boha

uvnitř byl, mimo jiné, obrovský zlatý oltář s anděly, andělíčky a Bohem; socha chlapečka s pokladničkou, jehož výraz nebyl daleko od vzezření toho, kdo viděl vymítání ďábla; Poslední večeře Páně (španělsky Santa Cena = Svatá Večeře) vyvedená sochařsky ve dřevě v životní velikosti. při odchodu se s námi "rozloučila" modlitbou skupinka starších dam provádějících jakousi soukromou mši u jednoho z oltářů. to byl tedy náš první výpad do Granady. objevili jsme při něm ještě zákruty španělštiny, ve které si ani samotní Španělé nejsou jistí (dvě mexické restaurace byly od sebe vzdáleny asi 100 metrů).

"j" se čte jako "ch"

"x" se však čte taky jako "ch"

zákruty místních uliček byly méně matoucí, více ornamentální, inspirativní a podařilo se nám z nich vymotat jen s pomocí plechovky piva.

Jindřich asi vnímal toto auto pro novomanžele jako inspiraci k úplně něčemu jinému, než bych já očekávala

druhý a třetí výpad jsme učinili na kolech. motali jsme se tam jak vítr v bedně a kochali se. měli jsme pár dobrých tipů od bývalého Jindřichova hokejového spoluhráče Carlose, který z Granady pochází. věděli jsme, kde se dělají nejlepší a nejdražší koktejly; že se máme někde stavit na "caňu y tapas" (malé pivečko a malá chuťovka); že si máme dát ve staré taverně nápoj z vína, vermutu a rumu (calicasas) nebo z vína a sody (follajas). skončilo to tak, že jsme asi v devět večer vlezli do veganské restaurace, kde jsem se spletla a zeptala se na nějaká místní stará vína follajas či calicasas. odpovědí mi bylo neurčité "ne". prostředí však bylo pěkné, víno tam taky měli, tak jsme zůstali. bohužel sami v celém lokále. ale Španělé zase nezklamali - na večeře se začli scházet před desátou, takže jsme nakonec mohli zkoumat kulturu španělského stolování (např.: první čtveřice, která přijde po nás si nesedne na druhý konec kvůli soukromí, ale přímo k našemu stolu). jediné, co jsme z Granadských pochutin okusili bylo biovíno a netradiční tapas – čočkový salát.

radnice se sochou El instante preciso, vyjadřující prchavý okamžik štěstí ("muž, který je, spíše než osobou, metafyzickým nápadem, se zavázanýma očima, balancuje se svým koněm na třech zlatých koulích; bez sedla, jen s jednoduchou ohlávkou")

uvnitř města spleť trhoveckých uliček (všichni trhovci prodávali stejné věci - serepetky, blbosti a oblečení vyrobené v Číně a Pákistánu)

hlavní katedrála Granady, kam bylo vstupné, takže nic pro nás

arabská brána do starého města

příjemná veganská restaurace s výstavkou zeleniny

příjezd do Granady; hledání vody v kopci; návštěva Alhambry; objevování doporučených zážitků byly fiaskem. ano, můžeme si za to sami. nadto jsme si dali výživný třetí výlet po městě až k "budovám se spadanými střechami" na dně údolí (zmíněné výše a nakonec opatství) – Abadia de Sacromonte (uchovávají tu popel sv. Cecila; jak příznačné/přízračné).

machismo = machismus = nadměrné zdůrazňování maskulinity; Jindřich rád fotil (nemusí posilovat, povadlými svaly nebude zdůrazňovat svoji maskulinitu)

brána Abadia de Sacromonte

naštěstí jsme den předtím udělali jediné moudré rozhodnutí návštěvy Granady – našli jsme si spací místo dole a blíž centru.

ale i tak jsme se pěkně projeli ve tmě a v zimě. pršet naštěstí začalo, až když už jsme byli na cestě zpět a s obrovskou skupinou asiatů koukali na Alhambru z vyhlídky na protějším kopci. splašenou jízdou po namoklých kamenných dlažbách místních spletitých uliček jsme byli šupem u Cecila (asi tak 3/4 hodiny, protože jsme se ještě prošli v místech, které jsme předtím neviděli).

promočení na kůži jsme museli ještě fotit poklop 

když začal déšť přecházet ve sníh a během pár minut byla pokrývka souvislá i na našem čelním skle. rozhodli jsme se opustit toto nehostinné město. Jindřich dvakrát smetl sníh z oken a zrcátek. nechali jsme za sebou všechna ta krásná neprobádaná zákoutí: domky ve skalách v Sacromonte, kde žili cikáni, kde nyní žijí alternativci a umělci; Alhambru; kostely, baziliky a katedrály; býčí arénu, kterou jsme nakonec viděli jen zvenčí; caňy y tapas; koktejly a vína a vermuty a vůbec...Granada nám asi nebyla souzena. ALE MY SE JEDNOU VRÁTÍME !!! 

ujížděli jsme sněhu a chladu. nic nás nemohlo zastavit. kolem Málagy jsme projížděli před druhou hodinou noční a dalších 30 km nás dělilo od cílové destinace. o teple se dalo mluvit tak deset dní po našem příjezdu do Benalmádeny. myslím ale, že granadský ranní teplotní rekord (2°C) už tady ani nikde jinde nepřekonáme !!! 

po prvním ometení sněhu

dívka na obrazovce nekřičí zimou, i když ji mrazí ze všech těch slev, které poskytují v "kravím obchodě"

PS: teplo je v obytce o mnoho pohodlnější: nestrojíte se do milionu studených vrstev oblečení než jdete spát (proti studenosti těchto vrstev je nutno se bránit dávno před tím, než se vám začne chtít spát; a to tím, že si pyžamo nacpete pod svršky, které máte v tu chvíli na sobě; když jdete spát, vytáhnete zahřátý spací oděv připravený k oblečení); nestrojíte se do milionu vrstev po ránu (zima ale asi ještě nebyla tak velká, protože jsem nebyla donucena si pod pyžamo strkat denní oblečení, abych zpříjemnila ranní oblékání); neválí se vám všude plno vrstev oblečení; nemusíte mít patery ponožky a papuče; nemusíte nosit težké pohorky (protože kromě nich máte jen lehoučké bosobotky nebo sandály); nevaříte každý den ráno deset litrů čaje, který se vám do termosky stejně nevejde, takže i ušetříte plyn a vodu. ALE...v teple se prostě neotužíte a zima vás vždycky dostane z postele dřív. nechci, aby to vypadalo, že si tady stěžuju, protože jsem vděčná za oboje.

PS2: "kraví obchod" je ALE-HOP. hrůzné obchody, které potkáváme všude (i v místech, kde bychom to nečekali). z jejichž dveří na nás kouká kráva na kolečkách. nechápu spojení krávy a obchodu s cetkami a oblečením. jak k tomu ta kráva přijde!!! jsem ochotná to ještě pochopit u milky, kde tvrdí, že kravička dává mlíčko do čokoládičky. ale co, sakra, dává do módních doplňků...že by něco hnědého...? a copak kráva skáče?? copak dělá hop ??? svět se zbláznil. kdo nechce bláznit s ním, musí bláznit proti němu.

PS3: aby to nebylo všechno tak černé, viděli jsme i tak spoustu interesantních věcí a potkali i zajímavé lidi. třebas postarší paní, která před vegan restaurací venčila svého psa. pochází z Argentiny a žije ve Španělsku (odkud pro změnu pocházeli její rodiče). ovládala několik cizích jazyků a snad ve všech jazycích světa uměla pozdravit (učili jsme ji české Na shledanou a Sbohem).