Alicante (Alacant)

zářivé město Alicante

pobyt v Alicante byl mimořádně komfortní. díky vřelosti, bezprostřednosti a pohostinnosti naší hostitelky Irči a její rodiny. Irča je kamarádka mé mamky, kterou jsem předtím viděla tak možná jednou a zběžně.

kolem sedmé hodiny večer jsme dorazili do poklidné čtvrti a Irča nás zavedla do jejich řadového domu v uzavřeném areálu s bazénem, který obklopovalo golfové hřiště. v domě nás přivítaly vysmáté děti Felix (7 let) a Laura (10 let) s fenkou Pesetou (španělská měna před příchodem Eura). Irčiny děti se těšily na světa zběhlé cestovatele, staré ostřílené mořské vlky, a tak námi byly trochu zklamány. reputaci jsme si napravili až druhý den večer prohlídkou našeho "malého ale vlastně velkého obydlí, kde máme úplně všechno, i když je to malé. takže je to vlastně velké" (Felixova slova úžasu). také Krupka s Křupkou zabodovaly.
dům byl vydlážděn mramorem, krom tří koupelen a kuchyně, kde byly dlaždice. mramor se tu těží. je studený, což se v létě hodí (na pláž se chodí ráno nebo od šesti večer, jinak je dobré být zalezlý v chladivém mramoru se zatemněnými okny). v zimě však může být v domě chladno. topení, jak ho známe my, tu nemají. jen elektrické nebo plynové přímotopy na kolečkách. mramor se krásně leskne, ale také se krásně smeká, když je mokrý. často jsme viděli i chodníky z mramoru. tak jsme si vždycky vzpomněli na Česko, jak by se to tam pěkně smekalo v zimě při náledí - scéna jak z grotesky.

takhle se pěkně leskne mramorová dlažba

mramorová dlažba na Rambla de Méndez Núňez

dům Irčiny rodiny byl pro nás velmi luxusní. a pobyt v něm o to více, že jsme měli po dvě noci k dispozici ložnici hostitelů s koupelnou (do příštího karavanu chceme vanu ;-)). prý to tak má u nich každá návštěva. klobouk dolů a DÍKY MOC!!!

první večer jsme poseděli až k půlnoci a druhý den se s Irčou sešli na hradě, kterým nás provedla. pak jsme hrad zkoumali dál sami, protože jela vyzvednout děti ze školy s tím, že nám nabídla přespání i další noc, a to už se měl vrátit ze služebky její manžel Pepe, který, i když Španěl, umí dobře česky. když bylo k večeru, tak jsme se rozhodli, že se taková nabídka neodmítá.

s Irčou na hradě

rackové byli ten den obzvláště fotogeničtí

večeřeli jsme všichni, včetně dětí, kolem jedenácté. prý to už je docela pozdě, ale běžné je večeřet třeba v devět až v deset. ochutnali jsme, mimo jiné, škeble se salsou z oleje, cibule, česneku, vína a petrželky. omáčka připravena v extraspeciálním hypersupermoderním robotu, do kterého si recepty stáhnete z internetu a on vás pak navádí.
při večeři jsme diskutovali o všem možném.  o nepokojích v Katalánsku a vůbec nacionalizmu severních oblastí Španělska ( Baskicko, Katalánsko, ale i Valenciánsko ); o školních uniformách na polostátních školách a výuce valenciánštiny namísto druhého cizího jazyka; o "zapírání" vysokolškolských titulů při hledání práce; o výhodách x nevýhodách siesty; o vřelosti Španělů a odměřenosti Vídeňáků ( v té době už Pepe uspával děti nebo děti Pepeho, takže se nejednalo o pochlebování ); a trochu času zbylo i na rychlokurz správné výslovnosti španělštiny?? valenciánštiny ?? teď vlastně ani nevím.

v sobotu ráno, po klidné snídani, jsme se vypravili podívat na Felixův fotbalový zápas. hřiště, asi deset minut od domu, bylo ve sportovním areálu s kurty na paddle tennis (tenis kombinovaný se squashem, s "pádlem" místo rakety; od Pepeho jsme se dozvěděli, že byl vyvinut v Argentině). malí fotbalisti hráli s vervou. a s vervou také povzbuzovalo publikum složené z příbuzných. hostující tým v křiklavě růžových dresech měl růžové snad i kopačky. vidět tak běhat šesti až osmileté klučíky, kteří se radují z gólu úplně stejně jako Ronaldo nebo Messi, byl fakt zážitek.

narychlo pořízené foto s Pepem a Irčou

potom jsme se rozloučili, ale neodjeli jsme daleko. zaparkovali jsme pod hradem a šli si prohlédnout město a přístav.

spací místo pod hradem

pravý výletník

koukli jsme na město a na korida arénu (nad mýma rukama)

v Alicante jsme viděli víc podivných lidí než ve všech jiných městech ve Španělsku.  i když vlastně nebyli tak podivní, jako spíš zajímaví. několik žebráků sedících na chodníku, včetně dvou dredařů se psy, kteří měli na chodníku polní ležení; šilhavého pána postávajícího na ulici, nabízejícího jeden zapalovač a dva balíčky kapesníčků; potácející se ženu s extra rozmazaným obličejem. 

další zajímavý člověk pod hradem si dával šlofíčka při siestě

a co jsme ještě viděli? barevné pomalované kontejnery na sklo a plasty (v centru byly všude takové). místní dvoupatrovou tržnici, zejména s masem a rybami, ale také kavárnami, kde jsme poprvé viděli španělskou specialitu - podestýlku z použitých ubrousků a drobků z baget (ale nepromiňte jim to, když jsou tak srdeční). pulty většiny stánků už byly prázdné. jen zbytky byly pohozené na zemi v taškách a bednách. jedním takovým zbytkem byla i hlava mečouna obecného. Jindřich ji šel vyfotit a, bez jediného slova, mu paní prodávající hlavu naaranžovala na pult a ještě se při tom pěkně usmívala. škoda jen, že Jindřich nevyfotil i ji. prodej v tržnici končil. stánkaři a stánkařky uklízeli. většina stánkařek při tom měla v ústech zapálenou cigaretu. není tu neobvyklé vidět muže, a hlavně ženy, kouřit při řízení auta, na výletě s dětmi, při cestě pěšky kamkoli. dýmají o sto šest. nezřídka je vidět pány v letech na vycházce s doutníkem. jehož nedopalek odhazují tam, kde zrovna dokouřili (třeba i vprostřed silnice).

tržnice

pokyny na záchodcích

hlava mečouna, který se už nikdy neproplave rychlostí 100 km/h 

od tržnice jsme se vydali ramblou k moři, kde jsme si prohlédli, Irčou doporučované, starodávné fíkusy. ty si jistě ve své mohutnosti ani nedovedou představit, jak malé by mohly být, kdyby rostly v Česku v květináči. viděli jsme taky bublináře, vzpomněli na Ivku s Davidem a zatlačili slzu (bublina nám vletěla do oka no...). přes protesty jít vidět přístav (protože mám hlad a únavu) jsme k němu vyrazili a překvapily nás domky (snad pro vysloužilé přístavní dělníky; překlad cedulky na domcích podle překladače: "sdružení důchodců a důchodců přístavu") s krásnými kachlovými lavičkami. u nás máme kachlová kamna, tady mají kachlové lavičky. nás kamna hřejí, Španěle lavičky chladí. loď, vtahovaná do přístavu, nás překvapila méně, ale stejně jsme na ni, přes plot, vydrželi zírat dobu . potom partička omladiny na špeku (marihuanou to voní v ulicích velmi často). hnusně špinavá voda a pod ní spousta pokladů. tam jsme taky vydrželi zírat. zírali jsme i na pár mladých perspektivních lidí napájející čivavu, houpacího koně v nadživotní velikosti a milence líbající se na lavičkách u promenády (na ty jsme se snažili zírat méně okatě, ale když je Jindřich fotil, vše vyšlo najevo). objev dne byl, že zimní bundy typu "michelin" vystřídaly "picos" bundy (čti "pikos"; piky, kosočtverce atd.). nenosí je už jen důchodkyně s fialovými vlasy, ale i dámy v lodičkách a pánové ve smokingu. sbírku postaviček dotvářeli turisti, co se fotili na sesličkách (instalace umění); XXL slečny hrající si na modelky; rodinka s otcem hippsterem, co vypadal jak člen ZZTop, matkou s módně krátkými (ale nevkusnými) nohavicemi a dětmi jak z Harryho Pottera. korunu všemu nasadil montmartrovský kolotoč, kde se s koníky točila prasata v letu, pštros kráčející s hlavou vztyčenou, lev a osel nesoucí náklad, labuť sedící v nejnižších sférách kolotoče a koš létacího balónu. děti z kolotoče slézaly nadšené a dospělí rudí nebo zsinalí, podle toho, komu se jak projevuje nevolnost. taky si myslíte, že labuť by měla být umístěna ve vrchních patrech a ne pod prasaty? i když, nebuďme rasisti...

další venkovní postýlka

řadové domky s chladivými lavičkami u přístavu, na nichž asi sedávali "důchodci přístavu"

třeba obrostlé kolo tam bylo

ilustrativní obrázek "picos" bundy

turistka u sesliček

ale kolotočem to neskončilo. návštěvu města jsme zakončili v historickém centru, kde přímo u radnice stál rozkládací autobus s obchodem reklamních předmětů Realu Madrid, doplněným lacinou replikou poháru Ligy Mistrů. a tak se Jindřich vyfotil s týmem.

díry na hlavu tam byly dvě; bála  jsme se zbytečně, že ta druhá zůstane prázdná (Španělka fotila asi čtyřletou dcerušku)

za radnicí tančila a zpívala skupina dívek, s ampliony, v tylových sukénkách křiklavých barev; s nápisy "honey" na cedulkách zavěšených na prsou a u pasu (kromě těch sukének měly na sobě, bohužel, i jiné oblečení). doprovázeny byly dvěma bubeníky a jedním píšťalákem. potom jsme se zamotali v uličkách mezi bary, restauracemi a diskotékami, až jsme došli k pochcaným schodům, které nás dovedly k parku a tím jsme vystoupali k Cecilovi.

dobrou noc.

pochcané schody byly pěkně vyvedené v barvách