Lacul Vidraru

července 02, 2017

bylo mi líto, že jsme nahoře za horou nechali ovce a medvíďátko. jeli jsme hledat místo na spaní, které jsme objevili ještě v Segešváru na Park4Night. bylo to u jezera Vidraru, o kterém jsme si původně mysleli, že je ještě v horách, protože nemáme v naigaci žádné vrstevnice ni nadmořské výšky. a o kterém jsme ani nevěděli, jestli je přehrada nebo jezero.

takže u toho jezera/přehrady jsme měli vytipovaná tři spací místa (jedno hned na začátku a dvě na konci, už někde u hradu Poenari (měl ho prý vystavět sám Drákula teda jako Vlad Tepes). byl už večer, a tak jsme našli to první místo - u rozestavěné budovy. a protože byl brzký večer (asi půl osmé), tak jsme si řekli, že najdeme nějaké hezčí místo. tohle totiž bylo tak přijet tam v deset, přespat a jet.

z navigace jsem věděla, že na druhé straně Vidraru je taky cesta (ta po které jsme přijeli byla žlutá - normální zatáčkovatá silnice). ta po které jsme chtěli jet po druhé straně byla bílá - normální vymletá kalužinatá zatáčkovatá úzká lesní cesta nad strázem do vody, jak jsme zjistili po třech kilometrech a dvou hodinách jízdy. projeli jsme kolem vykemplých obytňáků, které jsme před tím viděli z druhé strany (ovšem co jsme neviděli bylo, že to byla auta s většími koly, takže i výš nad výmoly a kalužemi, a tak vůbec byla ta auta uzpůsoběná jet na tankodromu) a našli místečko příjemné, s ohništěm a pohledem na vodu. teď už byl pozdní večer (něco kolem desáté), a tak jsme oheň nedělali, ale uvařili něco k snědku venku na plynu (auto bylo trochu z kopce, tak by tam hrnce sjížděly z vařiče a padaly na zem a jejich obsah by se rozprskával na podlahu a umazal by všechno kolem). Uvařila jsem si po zkušenosti z toho dne i jídlo na druhý den.

Jindřich připravil rýček, sekyrku a obrovskou sukovici a mohli jsme jí "v klidu" spát.

ráno vzbuzení, snídaně a začaly se stahovat mraky. na konec Vidraru k hradu to mělo být asi 6,6 km, tak jsme tam chtěli jít pěšky. Jenže jak se začly stahovat mraky, Jindřich chtěl raději vyjet zpět na cestu a nechat auto tam, že prý kdyby sprchlo, tak bychom nemuseli vyjet.

no nevyjeli jsme ani tak...(kopec, který jsme nevyjeli můžete vidět na fotce výš, jak křižuje ten svah, na němž je cesta). asi třikrát se Jindřich pokusil vyjet, pak jsme vytahali věci z auta (i peřiny) a pokoušel se dál. Rocky řval jak tur, z výfuku se mu dýmylo černým kouřem, zpod kol lítalo kamení. no prostě drsňák. aj listí z cesty mu Jindřich odházel, aby se to nesmekalo. a nic! do toho začlo pršet, takže já lítala kolem věcí a přikrývala co se dalo čím se dalo.

při každém pokusu o vyjetí jsem v duchu podporovala Rockyho i Jindřicha a "modlila se", aby to přežili. tak deset bylo těch pokusů, možná víc. a nic! pak jsem uslyšela hluk motorů na cestě. vyběhla jsem nahoru. byly to motorky. ach jo...ty nás nevytáhnou. poláci zastavili a koukali na naše snažení. pomohli ne tím, že by zatlačili (to sice udělali, ale jen tak na půl huby), ale tím, že se Rocky nejdřív otočil pozadu, nejstarší polák do něho sedl a tak ho vytůroval až vyjel. museli jsme ho pak nechat hodinu odpočinout, aby se z toho vzpamatoval - smosebou ne poláka, ale Cecila. protože jestli byla spojka špatná, tak teď byla naprosto kaput a na motoru jsme si mohli uvařit - škoda, že jsem vařila den předem..

polák dělá pozici: "jsem nejlepší na světě", Jindřich přemýšlí, jestli odjedem, když je Cecil tak zmordovaný

Ale odjeli jsme :-) Z vycházky sice nic nebylo, ale zas jsme si užili mnohem větší tankodrom než předešlý den zakončený jízdou nezabezpečeným neosvětleným tunelem.

Ještě tedy trochu fotek z Lacul Vidraru a cesty k hrázi - ano, je to přehradní nádrž.