cesta zpět

no a pak už jsme se jenom vraceli. se zastávkou u mostu, který se prostě MUSEL prozkoumat, a kde nás navštívili psíčci, kvůli kterým mi zase tekly slzy, a kterým jsme dali rýži a konzervu. 

kolem Vidraru, kde jsme zamávali vymleté cestě. přes Transfagarašskou magistrálu, kde jsme chtěli zamávat prodejci cuiky a sirupu, ale on zrovna telefonoval a nám netroubil klakson, takže se to nevyvedlo. no dál jsme projeli naším známým tunelem na druhou stranu hory a zastavil nás pohled na shluk aut níže v serpentýnách. po silnici tam pobíhalo pár lidí, kteří zastavovali projíždějící auta. a to bylo něco pro nás - hned jsme vytáhli dalekohled, celou situaci chvíli pozorovali, abychom mohli spekulovat o tom, jestli se stala nějaká nehoda, nebo je to natáčení, či jestli níž na cestě nejsou popadané kameny. pak jsme k shluku zvědavi dojeli a dozvěděli jsme se, že probíhá "šutynk". na to se proti nám vyřítila jakási zpola uříznutá dodávka se štábem, která vypouštěla dým, a to mi potvrdilo, že to musí být akční scéna. za dodávkou ještě jela dvě auta - jedno černé obyčejně a druhé černé matně, včetně světel. to mělo na střeše otočné chapadlo s kamerou. pár minut jsme museli počkat, a pak hurá k "našemu místu pod medvíďátkem". filmaři měli stanoviště i tam, a tak jsme se jich šli zeptat, co to natáčejí  - byli tajemní jak hrad v Karpatech. nakonec přiznali, že to je reklama na auto. takže "šutynk" nebylo střílení..

filmaři večer odjeli zkouknout záběry a my jsme se pěkně vyspali do větrného dne. vítr byl tak silný, že mě to málem odfouklo z kamene dolů do vodopádu, když jsem se porozhlížela po pěkném klidném zastrčeném místečku. málem nám taky odletěly boty a trochu jsem se bála, že se jednou vichr opře do Cecila a poletí i on. zajímalo by mě, jak daleko by letěl.. a jak daleko bych asi letěla já, kdybych rozpřáhla ruce..

v tom obrovském větru jsme šli koupit do salaše brinzu (tedy sýr). a já si na té trávě vypasené od ovcí a mezi kameny připadala jako Emily Brontë na větrné hůrce (popravdě tu knihu jsem nikdy nečetla, takže ani nevím, jestli tam nějaká větrná hůrka vystupuje a pokud ano, tak jestli se po ní opravdu Emily procházela nebo ji měla jen ve své hlavě). byl to prostě pravý vichr z hor!

proti větru jsme šli pro sýr a po větru zpět - to se krásně běželo, skoro až poletovalo.. a jeli jsme dolů. pod horami jsme zastavili, abychom se pohledem zpět rozloučili. zamávali horám a vedrem dál.

takhle se tam prodávájí

babča, co nás požádala o kafe, tak jsme jí odsypali

to není zábradlí, ale plyn..

jedna z povedených fotek pořízených za jízdy - zaostřeno na to, co bylo foceno

něco pro Kristýny

cestou jsme natrefili na opravy silnice - asi 30 km plných děr, semaforů, dělníků, obrovských i menších strojů, náklaďáků pných kamení, pletivových konstrukcí a výztuh, rýpačů a bagrů. projeli jsme a trochu litovali, když si Jindřich u hráze Vidraru přál vidět někdy nějakou velkou stavbu v plném proudu. tak ji viděl.. bylo to zase něco pro naši spojku kaput.

další taková pěkná sekvence cesty byla v Maďarsku - semafor v jakémsi městečku, kde jsme zprvu nevěděli, proč tam ta kolona jako stojí. tam jsme ztratili hodinu, o kterou jsme si přilepšili změnou času.

tak jsme si tam alespoň zprovoznili rádio

no ale to předbíhám - když jsme přejížděli hranice Rumunsko-Maďarsko, zrovna zapadalo slunko a my se rozhodli, že se trochu prospíme a pojedeme dál v noci. sjeli jsme v první vsi. mezi slunečnicemi, kukuřicí a fóliovníky jsme zastavili hned u silnice na polní cestě. ještě za světla jsme zalehli a měli v plánu spát tak dvě hodiny. 

spali jsme až do svítání.. to jsme vstali, nasnídali se a připravovali se k jízdě. bylo něco před šestou, když zastavila černá škoda combi a z ní se vyvalil rozkydlý neforemný maďar s cigárem v puse. na sobě černé triko s jakýmsi odznakem. anglicky neuměl a chtěl pasy. trochu prohlíd auto, otočil se a to jsme teprv zjistili, že je to doopravdy policajt, podle nápisu "rendőrség - police" na zádech. uf. 

asi deset minut na to zastavila zelená škoda combi s nápisy "rendőrség - police". maďarský policisti mají asi zelený auta, aby byli v tý kukuřici víc nenápadní. no nic. policista chtěl pasy, kouknul Rockymu do zádi. pak s někým volal (asi si nás lustroval) a něco si zapisoval. měli jsme co dělat, abychom nepropukli v chechot. pasy nám vrátil a jeli pryč. a my taky, radši hned, a tak jsme si nestihli vyfotit to spací místěčko.

a pak už jen placaté Maďarsko, Slovensko, Buchlovské kopce, v milovaném Brnečku večeře s milými Jenčkovými, kteří trpělivě vyslechli palbu všech našich historek, protože byli první..

v půlnoci jsme byli v Hrochově Týnci.

ach jo..

a další den bylo 1. července 2017