cesta na sever

poslední rozloučení v Torremolinos (já s Jirkou ajedem.cz)

zamávali jsme sochám a Tomášovi s rodinou v městě Marbella, zamávali jsme půjčené plynové lahvi ve Fuengirole, pobavili jsme se v Benalmádeně, rozloučili jsme se s grilujícími, oslavujícími a odpadky pohazujícími Španěly v Torremolinos a šupky dupky na cestu s heslem: "Cecile, tak se ukaž!". jak je naším dobrým zvykem, vyrazili jsme večer. tlumiče tlumily, brzdy brzdily. ta ruční zase trochu víc, a tak ji Jindřich trochu polechtal, aby se uvolnila (s vysmátými brzdami se jede přece jenom lépe). jenže brzdy jsou brzdy a řazení je řazení. už v prvních chvílích jízdy nám bylo jasné, že se opravit nepodařilo...a Jindřichovi se už od té doby při každém řazení svíraly všechny svěrače. zkuste si to představit - na tachometru 110, všude kolem provoz a kamiony ze všech stran a vy řadíte pokaždé s rizikem toho, že vám prdne spojkové lanko. no jeden by se z toho pos..., a tak nezbývá nic jiného než mít stažený všechno a všude. já byla v klidu.

do té doby, než jsem si začala všímat Jindřichových výrazů tváře a viděla, jakým způsobem řadí. nejsem technik, ale rvát tam rychlost takovou silou jako byste zkoušeli přetlačit v páce Arnolda nebo Sylvestra, to už je moc i na mě. ještě že Jindřich celou dobu ve Španělsku neposiloval, to by tu páku v tom stresu snad urval. potom by vyrval pedál spojky i s lankem, na němž by vlála převodovka spolu s bílou vlajkou, kterou by hystericky mávala. ale ani to by Jindřicha nezastavilo. naopak - celou tuhle (ne)řadící sadu by roztočil nad hlavou a mrštil s ní na konec světa.

nic takového se naštěstí nestalo, tudíž jsme dojeli na naše první spací místo. zvlněná úzká silnička z puebla nás dovedla až do grilovacího parku mezi kopečky. tam byl klid, mír a tma. ráno jsme zjistili, že na tomhle místě bychom mohli strávit nejednu noc, ale celý týden - údolíčko sloužilo dříve jako sídlo dolů a všude kolem byly rozesety pozůstatky téhle doby. tak jsme se tam alespoň prošli, i když pro Jindřicha to bylo utrpení - jenom hodinová procházka (!?!?), když tam viděl všechny ty pozůstatky doby dávno minulé, které by stály za to zevrubně prozkoumat. už se viděl na kopcích v dáli, jak stoupá ke komínům a rozbořeným stavením; jak je prochází a v duchu si představuje, co v nich kdysi mohlo být, k čemu sloužily; a jak se těší, že si o tom něco přečte na internetech. ale nebylo mu to dopřáno - "zlá žena" Verun už byla zase netrpělivá a chtěla pokračovat v cestě, protože je "doma" čekala spousta "práce".

a tak jsme jeli dál. ten den se příroda rozhodla zahrát nám symfonii (spíš teda kakofonii) na náš solární panel, jímž vítr mlátil tak vehementně do střechy, že jsme tomu museli udělat přítrž, panel sundat a strčit ho do futrálu. šmitec.

stále na rychlostní silnici, stále problém s řazením - ten už dál psát nebudu, protože prostě trvá až do teď. až do konce článku si tedy nechte stažené svěrače, abyste pocítili, jak na tom byl řidič. ovšem jemu zpříjemňovala cestu krajina kolem. byla pustá a suchá, sem tam vesnice. od jihu jsme projeli oblastí olivovníků a v území vinic našli další spací místo, s krásným výhledem na pustopusté kopce, blízko vesničky s klášterem, jehož symetrickou architekturu narušili přistavěním nového křídla. mniši jsou tiší, ale nemyslí na vesmírnou geometrii.

Cecil v pusté pustině

káva v pusté pustině

pustá pustina

útulek pro ovce (či kozy) v pusté pustině

čí je to útulek se pozná podle hlubokých stop ve ztvrdlém bahně

narušená geometrie

ploty, provizorní svodidla, klášter a větvemi propojené platany

krajinou broskvoní a meruněk, severo-španělským zemědělským venkovem, kde na traktor narazíte na každém kroku, lidé tu jsou zemití a jejich řeč má od jižanů odlišný přízvuk, jsme se propracovali na zelený sever, kde byla krajina čím dál tím víc podobná té naší (tedy české); kde bylo plno stromů; kde bylo večer vlhko; a kde měli Španělé už poněkud odtažitější povahu. a tím nemyslím zrovna tu závoru zahrazující cestu ke hřbitovu, kterou tam dali proto, že jim tam bivakovali uživatelé aplikace Park4Night (no napadlo by vás vytáhnout si stolek, křesílka a dávat si vedle hřbitovní zdi pěknou siestu? že ne? ale jsou tací, co se u toho i vyfotí a fotky dají k popisu "sdíleného" spacího místa). my tam tedy chtěli taky, přijeli jsme ale již za tmy a chtěli odjet celkem brzy ráno-dopoledne (takže žádné rušení denního klidu). závora nás zastavila, a tak jsme vyhledali další "sdílené" místo - v ukrutném kopci nad malou osadou vedle vodohospodářského zařízení. ráno nás z poklidné snídaně s krásným výhledem vyrušil muž, jenž nejprve, z překvapení že tam stojíme, zaparkoval na obrubníku, div si neprorazil pneumatiku; potom nás při vystupování neslyšně pozdravil (ne jako jižní Španělé, kteří hlaholí na celé kolo); A PAK se převlékl do pracovního, připravil si postřik do pumpy, ovázal si obličej látkou v provizorní roušku a postříkal pod ořešáky a jabloněmi trávu nechci vědět čím...ach proč se s tou přírodou pořád tak pereme...odjeli jsme přemýšlejíce o tom, jak mít rád bližního svého, když je to takový ignorant...ale kdo ví, třeba zrovna on to dělá dobře...

k čemu jsou klíny, najíždět na dva kameny na sobě, to je větší dobrodrůžo

na pána s plátnem kolem pusy jsme brzy zapomněli - myšlenky zastavily krásné výhledy do kopcovité krajiny; na vrcholky hor s bílým popraškem; do údolí s pasoucím se dobytkem. krajina tak moc podobná alpskému Rakousku. pověstné Baskicko. ženy tu nejsou nalíčené a chůzi mají podobnou mužům. těsně před hranicemi jsme se zastavili v San Sebastianu na velký nákup darů (takže víno) a na vycházku po městě (na tu už nám nezbyly síly). pak jsme přejeli hranice a před městem Biarritz zastavili u pláže, abychom přespali a zamávali Atlantiku. ještě večer nás oslovila Francouzka s dotazem, jestli jsme z Čech. jmenovala se Alexandra Zborilova. její dědeček z Brna odešel na zkušenou do Francie a zamiloval se tam. Čechy už nás tedy volaly. tedy přesněji: Morava!

ranní výhled z francouzského okna

procházka po pláži nás uklidnila před další cestou, ale dlouho nám to nevydrželo - v navigaci jsme měli zadané pouze neplacené úseky a ve Francii mají mýtné brány - takže padesát kilometrů po dálnici a pak ve stejném čase dvacet kilometrů malinkými vesničkami usazenými podél dálnice. průběžně jsme tak doplňovali hladinku adrenalinu (Všehomíra to zařizuje báječně - taky bychom mohli mít absťák, že...). párkrát jsme zabloudili; párkrát zastavili na "řadící" pauzu; žasli nad krajinou plnou malých políček a pastvin oddělených nizoučkými živými ploty; divili se na kmen ořezaným pahýlnatým platanům; a jeli; a jeli.

o francouzské nedokonalosti (příběh s poučným koncem):

na benzinové stanici v malém městečku nás nechala pumpařka tápat u stojanu, proč nafta neteče (ve Španělsku by už jistě vyběhla pomoci). ale pak byla moc ochotná a připravila i zbrusu nové náčiní na mytí oken (ve Španělsku by jistě bylo staré a tedy lépe účinné). ochotná byla i když mi vysvětlovala, kde je obchod, i plánek nakreslila, ale bylo to prd platné - podle plánku jsme dojeli na stanoviště obytných přívěsů. tam nás chlapi poslali kus zpět - do obchoďáku Le Clerc. dojeli jsme na náměstí Le Clerc. obchod nikde. klevetící stařenky nás nasměrovaly trochu neurčitě, ale konečně jsme se dostali alespoň na hlavní silnici. dorazili jsme k obchodu Le Clerc. vběhla jsem tam nadšeně. a méně nadšeně pak vyšla ven, když jsem zjistila, že nákup v obchodě je možný pouze přes internet. naštěstí byl krásný večer, ptáci zpívali a po cestě jsme zahlédli ještě jiný supermarket (bylo už po páté hodině, a tak byly malé obchody zavřené. ve Španělsku by právě otevírali po siestě). a ve Španělsku by vůbec stačilo zeptat se pouze pumpařky, protože s ní by určitě zrovna klábosil nějaký José nebo Pablo, a ten by s námi jistojistě sedl do Cecila, aby nám cestu ukázal. ale my byli ve Francii, kde jsme se museli ptát třikrát a ještě jsme si obchod našli vlastně sami. možná to ale vůbec není Francouzi - kdyby totiž Jindřich uměl francouzsky, tak by stačilo se zeptat jen jednou - prostě by si třikrát všechno ověřil...

pak už jsme jeli převážně v noci, protože se nemuselo tolik řadit, a taky se nemuselo být tolik nervózní z husté dopravy. takže jsme vždycky chvíli spali a chvíli jeli. z Německa máme dojmy tedy jen z dálnice a odpočívadel. dojmy jsou především čichové - v Německu se touhle dobou asi hodně hnojí. pak už Rozvadov a cesta českými prdelkovičkami, které nás dovedly až k Praze, z níž jsme při svítání vyjeli směrem na Kolín a někde na půli cesty k němu, před šestou hodinou ranní, sledovali východ slunce, když jsme na pumpě čekali až otevřou (po dlouhé době čerpací stanice s cenou nafty nižší než ve Španělsku). jakmile jsme uhasili Cecilovu žízeň, vyjeli jsme vstříc slunci a "domovu".