Salima a Casablanka - Maroko (stalo se v březnu 2018)

prosince 04, 2019

když jsme se dostatečně nabažili pohledem na hory ze zahrad Menara, opustili jsme Marakeš. bylo již pozdní odpoledne. chtěli jsme ještě ujet kus cesty.

zastávka u rozestavěného nábožensko-kulturního komplexu v širé krajině

ukázka marocké nákladní přepravy

marocká nákladní přeprava a pocestný prodejce bylinek

hledání místa na spaní tak nastalo až za soumraku. zabočili jsme mezi pole s vizí krásného rovného místa nočního spočinutí. našli jsme pěkně prostornou křižovatku širokých polních cest, kterou jsme chtěli blíže prozkoumat a případně se jít zeptat obyvatelů nedalekého stavení (jediného široko daleko). nakonec se nám to podařilo, avšak ne vlastním přičiněním - ze zmíněného stavení se k nám blížily dvě osoby.

smrákalo se. nad hlavami nám začali létat supi a z nedaleka se ozvalo zachechtání havrana.

i přes všechna tahle neblahá znamení jsme se s osobami dali do řeči. nebyly to krvelačné zombie ani loupeživí příznivci islámského státu s vystřelovacími noži v kapse, nýbrž Salima a její bratr, kteří nám přišli nabídnout přespání vedle jejich domu. po počáteční ostýchavosti jsme se nakonec travnatou cestou kolem domu dokodrcali až na louku, kde jsme našli vysněné placaté místo pro naše lehké sny.

podle české terminologie by se dům dal nazvat spíš dvorem - obezděné prostranství půdorysu čtverce v sobě ukrývalo, do jednoho rohu vlepenou, obytnou budovu; chlívky; dílny; výběh; pec na chléb a spoustu dalšího.

za cisternou obytná část (zleva - dveře do koupelny, do ložnice, do kuchyně, do obýváko-ložnice)

přístřeší pro zvířata

pec na chléb

ukázka marocké recyklace: jak využít osiřelou poklici z Mercedesu? přeci jako dvířka do pece na chléb!

když jsme byli pozvání dovnitř, byla už tma. posadili nás do jedné z místností (nazvala bych ji obývacím pokojem s ložnicí) na válendu - my všichni čtyři vedle sebe a naproti nám na druhé válendě Salima, její bratr, sestra a rodiče. mezi námi stůl s pohoštěním - vejce, chléb a marocký čaj. snažili jsme se komunikovat. jediná Salima uměla francouzsky. zjistili jsme, že chodí do školy, že má ještě dva další sourozence a miluje Marakeš (jak se jí rozzářily oči, když jsme řekly, že jedeme odtamtud). všichni byli moc milí a Salima přetlumočila i otázku její maminky, jestli Salimu vezmeme s sebou do Německa. když jsme řekli, že nejsme z Německa, ale z Česka, nadšení polevilo, ale neustalo. byl to pěkný večer, kdy jsme se cítili trochu nepatřičně (jen tak k někomu napochodovat do domu a ještě se pořádně neumět domluvit), ale pod rouškou "dobrodružství, které jinde nezažijete" zvládnete všechno.

unaveni, ale potěšeni jsme šli spat.

tatínek Salimy se vrací z pastvy (pásly se krávy, ne on)

potřebná dokumentace (holky na sobě nemají pyžamo, je to jejich denní oděv)

ráno bylo krásné a slunečné. absolvovali jsme prohlídku dvora a zahrádky. projevili jsme zájem o mléko a vejce. i když mají oboje jen pro vlastní spotřebu, dali nám několik litrů mléka a kefíru; vejce; cibulku a voňavý koriandr ze zahrádky. zdarma jsme to nechtěli, a tak jsme zaplatili.

pak jsme zase my je provedli našimi příbytky. udělali jsme pár fotek do alba. rozloučili se a jeli dál.

(internety jsou všude, a tak jsme se Salimou v letmém fejsbůkovém kontaktu)

maminka, sestra, Salima, Jindřich, Míša, Jiří a bratr

kluci s panem domácím

čekala nás mešita v Casablance.

nebylo to zase tak daleko, ale museli jsme se propracovat přes malý dopravní kolaps na předměstí - asfaltová silnice bez vodorovného dopravního značení se tu před kruhovým objezdem rozšiřovala o hliněný pruh stejné šíře. takže tam, kde by původně mohla auta jet v jednom pruhu a dva by se ještě daly tolerovat, se tím pádem udělalo místo pro pruhů pět, a to v lepším případě. když připočteme k našim pěti pruhům (z čehož byly tak dva odbočovací hned vpravo, občas i tři, podle toho, jak se kdo rozhodl dělat už v tak nepřehledné situaci ještě větší binec) další pruhy, které se připojovaly zprava, zleva a z protisměru, kruhový objezd na tom nebyl s kondicí nejlépe. ale zase se mohl pyšnit jedním privilegiem - nebyl už jen mezikružím, ale jako jeden z mála celým právoplatným kruhem, jelikož auta jezdila i uprostřed. věřím, že na světě existuje nespočet mnohem zacpanějších a nepřehlednějších dopravních situací, ale pro nás zatím v tomto směru tohle místo vyhrává.

Casablankou a její hustou dopravou jsme se řítili dál až k místu, kde už to napětí Jindřich nevydržel. chtěl si ulevit: otevřít okénko a zařvat na ně na všechny nějaká sprostá slova. jenže pod tím náporem nahromaděné energie povolila klička (asi únava materiálu), a tak všechna ta krásná slova zůstala s námi v kabině.
naštěstí jsme brzy dorazili na parkoviště s krásným výhledem na mešitu a mohli jsme si oddychnout. měli jsme i tendence pokochat se zevnitř (i když s Jindřichovým zkoumalovstvím bychom tam jistě byli ještě dnes), jenže by nás tam už nepustili (prodej vstupenek ukončují ve dvě odpoledne) a nemrzelo nás to tolik, protože vstupenky byly dosti drahé.