Marakéš - Maroko (stalo se v březnu 2018)

(myšlenky a popsané děje berte s rezervou jako ostatně všechno, co vidíte napsané kdekoliv)

občas se nám stane, že si vzpomeneme na Maroko (docela často to je vlastně). ty vzpomínky nejsou ani tak moc vybledlé, jako spíš neúplné. dáno je to tím, že se většinou jedná o takzvanou vzpomínku prostou - jdu si takhle procházkou a najednou mi v mysli vytane obrázek kupříkladu z Fesu. jindy se stane, že vzpomínku vyvolá užití marockého předmětu, pak se jedná o vzpomínku doplněnou - tedy vzpomínka plus kupříkladu sklenička z Maroka držená v ruce (nebo koberec vytažený zpod linky v Cecilovi, na který jsme skoro zapomněli). tyto dvě vzpomínky, tedy prostá a doplněná nás provázejí poměrně často. velice výjimečně však nastane situace, již jsem vytvořila ve Francii - tedy vzpomínka úplná tedy dovršená! kupříkladu tím, že do marockých skleniček nalijete zeleno-mátový čaj (bez pěny tudíž není marocký ani berberský, protože zde: https://cestajececil.blogspot.com/2018/08/stalo-se-v-breznu-maroko-merzouga.html). chci tím PROSTĚ a JEDNODUŠE říct, že jsme si ve Francii takhle připomněli Maroko, a oslím můstkem bych ráda navázala pokračování seriálu o naší cestě touto severoafrickou zemí.

(hmmm a není to ani tak moc složité, vytvořit takovouhle typologii, jen o tom moc nedumejte, byl to můj první pokus...)

příjezd do Marakéše byl pěkný, čistý a volný - tedy bez husté dopravy (ne jako v Casablance, ale o tom příště). blízko vchodu do mediny jsme našli parkoviště s výhledem na zasněžené vrcholky hor. strávili jsme tam dvě noci, alespoň myslím...no nic, už to není co to bývalo - některé vzpomínky umírají rychle jako zajíci po plošném užití jedu proti hrabošům. některé však ulpívají tak dlouho, že byste je už chtěli z hlavy dostat pryč, ale pořád to nejde. vyudí vám hlavu stejně jako dým v ruských městech blízko hořících lesů. třeba jako ta moje vzpomínka na přejetou kočku na silnici, která ale nebyla ještě mrtvá. ještě teď se mi z toho dělá zle.

v Maroku jsem neviděla žádné přejeté zvíře a kočky sice někdy vypadaly jako zombie, ale byly kupodivu ještě dost živé. živý však už jistou dobu nebyl kohout, jehož hlava ležela nedaleko vstupu do muzea Saadských hrobek v Marakéši. ta mě nezajímala, a tak jsem raději zůstala u pozorování vnější expozice - kohoutí hlavy, kočky a lidi jsou o mnoho zajímavější než kameny, i přes příslib velice starých mrtvol pod nimi.

mrtvých kamenů ale zbytek posádky neměl dost, a tak jsme navštívili ještě palác Badia. kromě toho, že to bylo nepředstavitelné (jak to asi vypadalo v době největší slávy?), obrovské a hnízdili tam čápi, byla to jen hromada kamení, která díky historikům drží ještě při sobě.

po návštěvě paláce jsme se rozhodli, že máme hlad a jali se hledat nějakou pěknou restauraci.

prošli jsme kolem opravny skútrů s pojízdnou čerpací stanicí

prodrali jsme se kolem stánků trhovců

bloumali jsme městem

nemohli jsme nic objevit

kromě pitoreskních zákoutí

až jsme natrefili na malou restauraci na rohu křižovatky, kam jsme měli pěkný výhled po celou dobu večeření - bylo to takové soukromé 4D kino - bez brýlí zato se silnou čichovou stimulací (jsem ráda, že si pátou dimenzi odpustili). jídla nebylo moc a bylo drahé, avšak takový zážitek bychom jinde neprožili.

když jsme dojedli, vyčíhli jsme proluku v dopravě a vlezli znovu do víru mediny, tedy správně spíš do víru "honby za koželužnami". myslím, že jsme dokonce využili i navigaci, která nás provedla expozicí pouličních maleb až ke koželužnám, kde jsme potkali opilého "naháněče", jenž nám slíbil prohlídku s výkladem.

dozvěděli jsme se od něho informace, které jsme již věděli, ale navíc ještě to, že máme smůlu, protože zrovna ten den končili koželuhování berbeři z hor. nevím, co na tom bylo pravdy, ale pěkně to tam smrdělo a všude se válely kozí chlupy, "takže to klidně tak mohlo být". během výkladu toho vstřícného pána se setmělo a potom nás pozval, jako správný "naháněč", na prohlídku obchodu s koženým zbožím.

došli jsme až k obchodu, a tam polovina naší skupinky odmítla vstoupit dovnitř. tím pádem po nás náš průvodce požadoval nějakou tu korunu za výklad a obětovaný čas. dali jsme mu pár fufníků a rozloučili se v poněkud nespokojené náladě - jemu se to zdálo málo, někomu z nás se to zdálo až moc, nejraději by mu nedali nic. v Česku jsme prostě zvyklí na jiný systém placení - když půjdete do muzea (což by koželužny jistojistě byly), zaplatíte předem daný obnos. v Maroku je od počátku všechno zdarma (kromě ustanovených muzeí), ale očekává se, že něco zaplatíte. samozřejmě, že dotyčný může se sumou nesouhlasit a prostestovat, takže se může domoci vyšší částky, ale taky nemusí. obě strany z toho však mohou vyjít spokojeně, pokud první z nich bude počítat s těmito výdaji (platby navigátorům, kteří vás vyvedou z mediny nebo vás přivedou ke koželužnám případně vás provedou a dají vám výklad; váš problém potom je, že si všechny informace přečtete na internetu už před odjezdem a potom pro vás výklad není nic zajímavého) a druhá strana si nebude myslet o všech neafričanech, že jsou ukrutní boháči (což vlastně v porovnání s nimi jsou...).

motáme se skrz medinu k jejímu východu. je zima. kupujeme v pekárně ještě teplých chleba. strkám si ho pod šátek na břicho a chleba mě hřeje až k autu. kupujeme ještě vejce (prodavač se ptá odkud jsme) a "doma" se odebíráme do postele. zítra nás čeká náměstí Jena el fna proslulé svými kejklíři, krotiteli hadů

a hudebníky.

na rozlehlém náměstí jsou rozestavěné stánky s občerstvením (třeba i s čerstvě vymačkanými šťávami). můžete zde najít pouliční prodavače brýlí a fotbalových dresů, hudebníky a několik stanovišť s uspávači hadů (já jsem zásadně proti této kratochvíli, protože mi to přijde ještě horší než zoologická zahrada; hadi jsou, podle mě, jistojistě doopravdy "uspáváni" - tedy oblbování nějakými drogami). Jindřich se hadů štítí, a tak pro něj byla právě tohle příležitost vystoupit ze své komfortní zóny a ukázat, že je hrdina. funguje to totiž tak, že na koberci pod slunečníkem sedí hráč na typickou fujarku, kterému se u skřížených nohou vlní had sledující konec hudebního nástroje, který se hýbe. kolem bývá ještě minimálně jeden "naháněč", který upoutává pozornost tím, že drží minimálně tři hady - některé má kolem krku, některé v rukou - ty, co má na rukou vám nabízí k "pochování". a to byla Jindřichova šance. já znechuceně přihlížela, jak si bere hada kolem krku a nechá se s ním fotit. a musela jsem se dokonce nechat vyfotit s ním (asi aby byl svědek) bohužel nejsem dostatečně silná v odmítání, a proto jsem svolila - když mu to udělá radost, přece jen to byl pro něj velký krok. no fuj. vyšly z toho opravdu lichotivé snímky...

+ společné foto

pak už proběhlo jen focení u mešity. cestou k Cecilovi jsme narazili na prodavače sladkostí sladkých jak cukrová homole, který nám dal ochutnat, a tak jsme koupili :-). já pak sama potkávám prodavače náramků, který zjišťuje, že si nic nekoupím, ale i tak mi vysekne poklonu - prý mám berberské oči (překládám si to jako "krásné a divoké", takže je to určitě poklona). procházíme ještě kolem známého prodejce vajec, který na nás volá "Ahoj Češi!" a hurá podívat se na jinou věhlasnou zajímavost Marakéše - zahrady Menara, kde se nachází velký bazén s výhledem na hory (marocký štuk). procházela se tu spousta lidí, ale na tak rozlehlém prostoru se všichni pěkně rozprostřeli a davy se neměly jak shluknout. kochali jsme se odrazem mraků na hladině, zasněženými vrcholky hor a Marokánci - někteří z nich učarovali Jindřichovi tolik, že je musel, jak to jen šlo nenápadně, vyfotit.