jak nám je na vinici (květen, červen, červenec)

jsme šťastní lidé!!!

naše štěstí spočívá v tom, že je nám dopřáno zažívat extrémní podmínky tam, kam bychom za nimi nikdy nejeli. tak třeba za deštěm bych se vydala do deštného pralesa (doufám tedy, že tam v období dešťů stále pršívá, když je všude takové sucho). ale nenapadlo by mě, zajet si takhle v začínajícím jaře za propršeným měsícem a půl do španělské Andalusie. no a prosím, už nemusím do Amazonie, měla jsem to minulý rok v Benalmádeně - nejchladnější a nejdeštivější jaro za posledních třicet let, které pokračovalo i na severu Maroka (v Chefchauenu se i místní chodili dívat na přeplněné koryto potoka takoucího z kopců).

stejně tak jako za deštěm do rovníkového pásma, jela bych za horkem a suchem na Saharu. jenže po pobytu v Chateauneuf-du-Pape, městečku ležícím uprostřed vinic plných keřů révy, ale především sluncem vyhřátých kamenů sálajících až do hluboké noci teplo naakumulované ze slunce, jsem přehodnotila svoje stereotypní názory a všem milovníkům horkého větru vřele tuto destinaci doporučuji. 

nejbližší koupání je asi tak pět kilometrů daleko, takže když nechcete drásat rozbitou spojku zbytečným popojížděním, jste neskonale vděční za jízdní kola, na nichž se dopravíte k jednomu z ramen Rhony pro osvěžení. když ale chcete zkusit něco jiného, sjedete si pět kilometrů jiným směrem, k jiné řece. a tak se v městě Courthézon poptáte domorodce, který vám sdělí, že v řece L´Ouéze není už žádná voda. vy ale tu vodu neskonale potřebujete, protože vedro začíná být, kolem třetí hodiny odpolední, nesnesitelné. proto vám není zatěžko uvěřit myšlence, že bude pěkné projet se osm kilometrů po vyprahlé silnici první třídy, abyste cestou málem dvakrát zkolabovali a blízko konci cesty, u konce s dechem, odpočívali sedíce ve stínu na rozpáleném obrubníku. ještě že jsem vzala víc vody. ale i tak jsme, v pěkném volném víkendovém dni, dojeli s hlavou jako střep k našemu známému rameni Rhony a našli tam krásné místečko u rybího přechodu (tedy rybovodu), kde se nám voda zdála v tu chvíli teplá jako kafe. ale ne to instatní, které si teď připravujeme rozmícháním ve studené vodě v rámci akce "nebudeme vařit ani kafe,  když je takové vedro". 

v ten nejhorší týden, kdy se celá Francie pekla, v teplotách překračujících rekordy roku 2003, ve vlastní šťávě, jsme my klopýtali ve vinicích přes kameny, na které nám skapával pot naštěstí pouze šest hodin, abychom se pak dopékali u Cecila ve vyhřátém stínu borovice v době, kdy Španělé mají siestu a vědí dobře proč.

teď už jsou teploty krásné - kolem pětatřiceti (předevčírem nás dokonce osvěžoval mistrálek), tak pracujeme až do půl druhé a k tomu nám hraje svoje tekno orchestr cikád . jejich skřípání už pro mě dávno není symfoníí připomínající prázdniny v Řecku či letní večery v Chorvatsku - nenávidím je!!! napravují si to u mě jenom tím, že jsou po vylíhnutí tak krásné: každý den jsou v zemi nové díry, odkud vylézají jako hnědá neohrabaná stvoření, aby se přichytily na různých neočekávaných místech a do pár hodin se vylouply krásné a zelené, pomalu rozvíjející svoje křídla složená původně v miniaturní komůrce jejich skořápky. a pak se přidají ke sboru...začínají ladit kolem osmé ranní, a když se teplota přehoupne přes třicítku, spustí naplno. cvrkat přestávají po deváté večer. 

schránka cikády na kameni

schránka cikády na paprice

schránky cikád a líhnoucí se cikáda na sandálu

detail líhnoucí se cikády na sandálu

a pak se jednou vzbudíte a tohle na vás kouká ze spacáku

zato náš pracovní cvrkot začíná už v šest hodin - už jsme vyštipovali přebytečné větve révy; vyvazovali keře k tyčím bílým pružným provázkem, který si odvíjíme z černé špulky zavěšené u pasu spolu se zahradnickými nůžkami, kterými provázek odřezáváme; nekončící činností je zastrkávání větví mezi dráty a následné spínání drátů sponkami (šlahouny totiž pořád rostou, a tak je na jedné vinici zastrkáte, druhou vynici vyvážete ke kůlům, abyste se zase vrátili na tu původní zase zastrkávat - frustrující je úděl "dělníka v zěmědělství"). k tomu všemu se táhne všemi pracemi jako kanálová stoka jedna nekonečná činnost: očišťování kmínků od takzvaných "babies" (čti "bejbís") - tedy mladinkých větví, které ale zapomenuty na kmínku dorůstají obřích rozměrů, protože jsou pro révu na prvním místě při výživě. no a málem bych zapomněla na naši novou známou "ameriku" - zeleno-červené šlahouny vyrůstající z báze kmínků.

"Amerika" se jim říká proto že... 

...okénko z historie:

na konci 19. století napadla vinice v Evropě zákeřná phylloxera - téměř dvě třetiny všech vinic v oblasti Chateauneuf-du-Pape byly umořeny. naštěstí přišli hodní Američané se svou odolnou révou, na kterou francouzští vinaři naroubovali svoje odrůdy (chateauneufských je 13), a tak byly vinice, v průběhu několika desítek let, obnoveny. avšak americká réva chce mít také své místo na slunci, proto vyhání své šlahouny, jež však musí být bez soucitu odstraněny.

americké základy mají i vinice našeho zaměstnavatele (Chateau Fortia), z nichž pětašedesátiletá je nejstarší. tu ještě možná sázel majitel zámečku a vinic Baron Le Roy (advokát a hrdina první světové války), který vinice vyženil a zasloužil se o založení systému "chráněných značek původu vína" (appelation d´origine protégé) - specifické podmínky dané oblasti (složení půdy, podnebí atd.), "taktika" sběru hroznů a jejich zpracování se promítají do finálního produktu - vína. Baron Le Roy a místní vinaři tak ve třicátých letech minulého století ovlivnili běh světových vinařských dějin.

zámeček Fortia

pohled na naše domovy přes zahradu pana domácího

my sice po večerech píváme víno ze zámečku Fortia bez značky, ale i tak si u toho můžeme broukat slova songu Michala Tučného a nebo opravovat kolo a chodit na ovoce ze zahrady.

k tomu vínu si dáváme dobroty "z druhé ruky":

každou neděli jede někdo spřátelený do města Sorgue na zeleninový trh, kde nabereme, co tam zelináři nechají, co nám dají (jen tak nebo i za pomoc s balením stánků) - takže míváme hromadu broskví, cukrových melounů, nektarinek, meruněk, cuket, cibule, lilků a někdy se najde i vynikající vodní meloun. občas si dojdeme "zarecyklovat" do kontejneru místní pekárny, kde často nacházíme pro nás přímo připravenou dortovou krabici plnou dobrot, takže se nemusíme ani do kontejneru "potápět" jako při klasickém dumpster divingu. do kontejnerů se jezdí i k supermarketům s potravinami, takže často nemusíme kupovat sýry ani jogurty. někdy se najde překvapivě třeba i čokoláda (naposledy dvě kila Lindt se 70% kakaa), mletá káva, gel na holení bez víčka nebo zjevně nepoškozená plácačka na mouchy. ach jak já "miluju" tuhle konzumní dobu - člověk skoro vůbec nemusí chodit nakupovat - například v neděli jsme nemuseli nakupovat: pizzy a zapečené tousty v pekárně; avokáda, banány a rajčata na trhu; koblihy, jablkový koláč a musaku v potravinách.

pečivo z pekárny nachystané v krabici