cesta k oceánu - Maroko (stalo se v březnu 2018)

ten den, co jsme vyjeli z Todry nebyl náš přesun dlouhý, protože jsme vyjeli až odpoledne, a tak jsme po pár hodinách cesty další "zemí nikoho", polopouštní planinou, ohraničenou krásně barevnými kopci, dojeli k jezeru, kde jsme našli místo na přespání.

jednou ze známek civilizace byly sloupy vedení a brány kolem silnice oddělující pravděpodobně územní celky

a taky občasné zřícené stavby v okolí cesty (Cecil je ten malý bílý flek uprostřed fotky)

když jsme dojeli k jezeru a parkovali vedle zchátralého vodojemu, byla už tma a poblíž svítila ještě dvě obytná auta (aplikace P4N nezklame; často přemýšlíme, jestli by nám bez ní nebylo lépe, tak nějak dobrodružněji...). další den se budíme do slunečného bezmračna. ráno nám zpříjemní hladkosrstá skorochrtice s plachým výrazem a protáhlým čenichem - fenkoliška. ale zase jsem smutná, poněvač máme už jen pár mlsků. tak ji alespoň drbu pro radost, snad i její. potom ale naštěstí přijede ještě skupina středověkých bojovníků v dobové zbroji, kteří ji také krmí a drbou. můžete vypadat jakkoliv drsně, ale při pohledu na roztomilé plaché zvíře, s výrazem opuštěnce, se ve vás probudí malý kluk (nebo malá holka) s velkým srdcem.

den tedy začal zajímavěji než jsme mohli čekat - přijeli chlapi v drátěných košilích, s meči, řemdihy a štíty. všichni tam dobu chytali lelky a zevlovali, posedávali kolem vodojemu, lezli na něj, koukali po nás, schovávali se za štíty a nudili se. my taky vylezli na vodojem a koukali na ně. a tak se stalo, že se nejstarší z válečníků, pozbyvší v mnoha bitvách polovinu svých zubů, dal do řeči s Jindřichem, aniž by jeden z nich znal řeč toho druhého. tu společnou však našli (a nebyla to angličtina). dokonce došlo i na kreslení mapy světa prstem na kapotu Cecila - Jindřich chtěl bojovníkovi ukázat, kde je naše rodná zem, ale ukázalo se, že ten ani neví, kde je Maroko, natož Afrika. asi to prostě ještě v životě nepotřeboval, tak proč by to měl znát.

bílý proužek na obzoru je sníh 

od jednoho ze souputníků rytířů jsme se dozvěděli, že zde jsou kvůli natáčení dokumentu o natáčení filmu, a že čekají na režiséra. tak jsme na něho také počkali. jakmile přijel a štáb se začal hýbat, dali jsme se do pohybu taky. ještě jsme to v tu dobu nevěděli, ale vydali jsme se vstříc našemu "DNI STOPAŘŮ".

v téhle oblasti už se u cesty prodává keramika a vystavuje se na stojanech vedle silnice

prodává se pak v takových obchůdcích

byl to tedy spíš "PŮLDEN STOPAŘŮ", protože když jsme vyjeli, bylo už, pro nás klasicky, kolem poledního. kolem silnice v tu dobu postávala a mávala spousta školáčků chytajících odvoz domů. my zastavili zrovna dvěma, kteří jeli odnikud nikam (tedy od jedné odbočky k jiné). namáčkli se vedle mě na sedadlo a když zjistili, že nejsme místní, chichotali se už pak celou cestu. snažila jsem se s nimi domluvit francouzsky, ale nic jsem z nich nevymámila. nechali se vysadit v kopcovité pustině, kde jen dvě prašné cesty dávaly znát, že tam pravděpodobně někde někdo bydlí. jestli vystoupili kvůli tomu, že nám rozuměli (i bez znalosti češtiny), když jsme se bavili o tom, jak je odvezeme do hlubokých hvozdů (které tam nebyly) a strčíme do pece (kterou nemáme), nebo prostě opravdu chtěli vystoupit, to už se nikdy nedozvíme. 

dál už jsme nechtěli brát dvojice (nemůžou se připásat), a tak jsme je míjeli, až jsme zastavili stydlivému mladíkovi, který asi do školy nechodil, protože neuměl ani malinko francouzsky, a tak jsme se od něho také nic nedozvěděli. potom jsme vzali podsaditého muže středních let, ošlehané tváře, černých kudrnatých vlasů, s holí v ruce. jistojistě pasáček koz nebo ovcí. s ním jsem si už vůbec povídat nemohla, protože vlezl vedle mě na sedačku, podal ruku Jindřichovi a namáčknul se na dveře, div nevypadl ven. když jsme ho vysazovali, podal ruku zase jen Jindřichovi a zval nás domů na občerstvení. to jsme s díky odmítli, protože jsme se nemohli zdržovat. 

poslední ze stopařů, a konečně komunikačně nejschopnější, byl Malý princ. bohužel se nejedná o žádnou naši interní poetickou přezdívku, ale je to jeho jméno na všudypřítomném facebooku. Der Kleine Princ, mladík ve věku sedmnácti let, mluví francouzsky a trochu anglicky. cestou do města Taroudantu, kam jel prodávat simkarty, jsme si povídali o jeho škole, o rodině a o práci. když jsme se rozhodli ve městě zastavit a nakoupit jídlo, nabídl se, že nás provede. tím pádem jsme platili zlomek parkovného, kafe v bistru nás stálo místo deseti jen šest dirhamů a nákup byl také levnější. "spřátelili" jsme se na facebooku, Malý princ nás vyprovodil na parkoviště, rozloučili jsme se a v pozdním odpoledni vyjeli dál.

 

hradby Taroudantu

pózování na hradbách u krámku kamenosochaře

brána školy

nákupy s Malým princem

po západu slunce jsme už byli jižně od města Agadir (ten už je na pobřeží Atlantiku), kde jsme najeli na prašnou hrbolatou cestu směrem k oceánu, která vedla přírodní rezervací. tam leží opuštěn a oplocen kemp, v němž byli zakotveni Jirka s Míšou. ani příslib luxusně teplé sprchy nás nepřesvědčil, abychom tam přenocovali, i když jsme sprchu pár dní neviděli (to však neznamená, že jsme se nemyli). správce kempu zrovna zavírá bránu, a tak se dozvídáme, že u pláže přespat nemůžeme, jelikož tam občas dojede na kontrolu policie (přeci jen jsme v přírodní rezervaci). moje pusa, oznamující že zde někde chceme přespat, je rychlejší než Jindřichova poznámka, že jsme přijeli jen pozdravit kamarády a jedeme dál. tudíž při zmínce o policii (ať už by přijela sama, nebo by ji zavolal milý pan kempař) raději blízkost pláže v noci oželíme. jedeme se tam jen podívat a poslechnout si šumění vod. potom se uklízíme za ceduli vytyčující hranici rezervace, na dohled od kempu. asi to byl tah celkem zbytečný, ale pro jistotu - nemáme v plánu být ve spánku rušeni policisty brousícími si zuby na neomalené zahraniční přespávače.
ráno-dopoledne jsme ještě v pyžamech přejeli k pláži, abychom se tam došli nasnídat. Míša s Jirkou byli už v tu dobu dávno připraveni k jízdě, přijeli nás tedy jen navštívit a pokračovali dál v cestě s tím, že tentokrát je dojedeme ještě tentýž den. během chystání snídaně s sebou (jogurty, rybičky a chléb) se u Cecila objevil muž ve středních letech v šusťákové bundě a s kšiltovkou na hlavě, jenž v ruce nesl, zde typickou, malou nákupní tašku z netkané textilie. komunikaci započal dotazem, jestli jsme nezapadli.

zapadávání je na tom místě asi na denním pořádku, protože je tam kolem cesty spousta písku, a protože to ráno se nás na to zeptali ještě asi čtyři lidi. korunu tomu dodal Jirka, který s Míšou včera stejnou situaci zažil. jenže oni nemuseli nikoho odmítat, protože opravdu zapadli...během chvíle se tam prý z ničeho nic objevilo asi deset lidí, kteří jim pomohli auto vyhrabat.

pohled na oceán z cesty, kde skoro každý zapadne

my jsme tedy po výfuk v písku nevězeli, a tak jsme na mužovu otázku kroutili hlavami, což ho však neodradilo od další komunikace. bavili jsme se už ani nevím jak, protože francouzsky uměl velice bídně, ale to nám nezabránilo ukázat mu Křupky; vydat se společně na pláž; zjistit, že tam má namířeno posvačit a nese si s sebou ve zmiňované tašce také rybičky a chléb; vyfotit se s ním a vyměnit si číslo telefonu. no kdybychom přece příště přijeli, tak abychom měli koho navštívit.

po vzoru místních - bunda, kalhoty, někdy i čepice a na nohou...sandály či žabky

Jindřich na pláži nelenil a využil příležitosti ukázat Křupky, za jekotu, dětem (především pak snědé krásce v křiklavě rudé halence). ječely tedy hlavně děti, krasavice mírně a Jindřich možná v duchu, když se jí díval "do očí" (ale to jeho ječení nebylo ječení, to bylo spíš vytí).

na pláži jsme to ráno byli rádi za první dojem, který jsme zažili v noci - tehdy jsme totiž neviděli to množství odpadků, které tam tvořilo smělou konkurenci písku - celá pláž byla poseta malými kousky plastů velikosti víček od petlahví. petlahve tam samosebou byly taky. zatím ještě písek, zdá se, vyhrává, ale co bude za pár let, nechci domýšlet...

po plážovém posezení ve slunci a větru mezi odpadky jsme se rozloučili s naším "známým" a odjeli dohnat Jirku s Míšou. ale o tom zase příště.