Todra - Maroko (stalo se v březnu)

z kypře zelené oázy Tiflalt jedeme, vstříc turisticky vyhlášené soutěsce Todra, pustou vyprahlou krajinou, z níž se sem tam vynoří v dáli vesnice, barevně splývající s okolím. dalším důkazem života v této pustině jsou stáda ovcí, procházející se po tvrdé zemi, vedena pasáčky a psy.

na silnici pusto

v dáli stáda koz a ovcí

pomalu se stmívá

Todrou projíždíme už za tmy proti směru toku stejnojmenné řeky a nacházíme si nocoviště na parkovišti, kde již stojí jiný obytný vůz, a odkud vedou široké schody kamsi do kopce. objevuje nás "Toníček" - typicky pískově zbarvený pes, který si lehne v blízkosti Cecila. mám zase na krajíčku kvůli tomu, že je tak opuštěný, ale uklidňuje mě, že Toníček je přítulný a vůbec se nás nebojí. znamená to tedy, že se k němu tady lidé nechovají špatně - možná proto, že jsou to většinou turisté. dáváme mu mlsky.

ráno se vzbudíme a do snídaně nám vstoupí, ze schodů přicházející, žena s dítětem. i jim dáváme mlsky. později toho dne scházejí ještě další ženy s dětmi, osly a mulami. prosí a ukazují si na svoje umělohmotné mokasíny. posunkujeme abychom jim sdělili, že pro ně žádné boty nemáme. jsou všechny snědé, mají na zádech i zádíčkách tlumoky. oblečeny jsou do dlouhých sukní, na hlavách mají šátky (proti větru účinkují nejlépe) a nehty malované dočervena hennou. zvířata nesou náklad. všichni jdou po proudu řeky směrem k vesnici.

první sestoupivší

za pár chvil se i my vydáváme tím směrem a odkrýváme pravé tajemství soutěsky - stánky se suvenýry (oblečení, koberce a jiné doplňky do domácností tkané místními ženami, šperky, serepetky) a davy asijských turistů s fotoaparáty na krku vystupující na začátku soutěsky z autobusů, procházející na konec, aby tam mohli nastoupit zpět do autobusu a vydat se za dalšími krásami Maroka, které prosviští během pár dní. v hlavě jim zůstane velká pískovězelená šmouha, kterou nikdo nevymaže...a miliony fotografií pomíjivých jako zuby místních žen.
jako ony - prosením o almužnu - přivydělává si zde ještě "pouliční" muzikant rozeznívající prostor hangem.

zástupy turistů a autobusy se nám fotit nechtělo

takže nemáme ani muzikanta s hangem. co to je se proto můžete podívat tady:

a poslechnout můžete zde: https://www.youtube.com/watch?v=3KNc-nZpH48

seznamujeme se s Hamidem, mladíkem z vesnice, jenž hlídá strýcův stánek s oblečením. necháváme si od něho popsat cestu na stezku, která vede z vesnice nad soutěsku a vrací se po našich známých schodech. také se necháváme pozvat na večeři spojenou s prohlídkou koberců v jejich hotýlku. ve vesnici kupujeme dva jogurty, chléb a rybičky. chytá se nás chlapec, který nám chce ukázat cestu. avšak ptáme se raději dospělého muže, který chlapce odhání. vysvětluje nám kudy na stezku dojít, ale potom raději pověřuje opodál stojícího mladíka, s nímž se proplétáme mezi domy, přes políčka se zeleninou a kolem hloučku žen peroucích v řece prádlo, až na počátek stezky. podáváme mu peníze za ukázání cesty, jak bývá zvykem v medinách měst, ale s úsměvem je odmítá. loučíme se tedy s díky a stoupáme nahoru.

lidé z vesnice žijí život jaký bývá běžný v turistické oblasti Maroka mimo město - živí se prodejem suvenýrů, poskytováním ubytování a pohoštění, provozují obchody s potravinami. pěstují si zeleninu v úrodné oblasti kolem řeky Todra a ze zvířat mají tak maximálně osly na pomoc s těžkými břemeny a možná pár ovcí nebo koz. větší město mají deset minut autem.

vedeni na stezku

pradleny u řeky

výhledy

stezku místy určujeme podle oslího trusu a každou chvíli zastavujeme, abychom se mohli pokochat krásou zvrásněných skal a pohledy do krajiny, které se nám začnou otevírat ve vyšších částech výstupu. cestou nahoru potkáváme obydlí (zídky vyskládané z volně ložených kamenů tvoří závětří pro velký stan) s ovcemi a krásnou mladou ženou, kterou si fotíme. za fotku platíme.

placení "místním" bereme jako vstupné. často se i v Evropě platí při vstupu do národních parků a zajímavých přírodních míst, a tak i tady zaplatíme. a rovnou lidem, kterým lezeme do životního prostoru.
tihle "místní" jsou lidé žijící nad soutěskou ve stanech obklopených kamennými zídkami nebo ve skalních domcích. jejich život je propojen se zvířaty: muly a osli jim nosí po kamenitých cestičkách vše, co potřebují; ovce a kozy se pasou na trávě rostoucí v malých trsech mezi kameny, aby jejich maso posloužilo jako potrava a jejich srst jako surovina pro výrobu vlny, ze které se tkají koberce. velká stáda chodí pást muži se psy a menší zůstávají na starost ženám. muži tedy kráčejí svobodně krajinou a ženy se svobodně starají o děti, zvířata a chodí do soutěsky pro almužnu, vodu a potraviny.

první placení "vstupného"

další zastavení proběhne při setkání s osly a koníkem se zbroušenými kopyty a lysinami na hřbetě od nesčetných nákladů. těm neplatíme nic, jen je lítostivě hladíme (já). nad nimi už vystupujeme na vrch, kde se stezka rozmělní v planině, a tak sami určujeme směr, kterým se máme vydat. po chvíli potkáváme dokonce i "živý rozcestník" hlídaný dvěma psy - štrykující žena s ovcemi, která nám potvrzuje vybranou cestu a vyleká nás upozorněním na brzký západ slunce. rozdáváme jeden chleba. ve spěchu (kvůli strachu ze západu slunce) po cestě míjíme domky ve skalách a kostry ovcí. při sestupu kamenitou strmou stezkou potkáváme ženy s dětmi a mulami, které ráno sešly dolů. dáváme jim rybičky. prosí nás ještě o mýdlo, ale to s sebou opravdu nemáme. a tak jim alespoň dáme vyzkoušet antibakteriální gel na ruce. cestou dolů potkáváme ještě ženy pasoucí malé kozičky a natahující ruku pro almužnu; ženy s dětmi v šátku a německého baťůžkáře, kterého známe z procházky na zříceninu v Meski. jde proti nám nahoru (i přes blížící se západ slunce!!!) a my litujeme našeho spěchu...

koník a oslíci

pestrobarevný "živý rozcestník" (to co mám pod vestou nejsou povadlá prsa, ale Křupka s Krupkou)

domky ve skalách

spolu s rybičkami rozdáváme i druhý chléb

další placení "vstupného"

Cecil se krčí pod skalou

překvapivě úplně (úplně) dole se z krkolomné kamenité stezky napojujeme na schody a scházíme k autu, kde sníme těstoviny. dělíme se s Toníčkem. a taky s Hamidem a jeho bratrem Abdulem, který je oba přivezl v rachtající Renaultce s lahví anýzového likéru, aby nás vyzvedli na domluvenou návštěvu. připili jsme si a vydali se s nimi do tmy.

v jejich rodinném hotýlku nás pohostili čajem a kuskusem, ukázali nám krásné koberce (vytvořené ženami, které se sdružují v místní asociaci, a tak jsou lépe schopny udržet toto řemeslo živé). my se nechali unést a jeden si koupili - směnili. vzali jsme s sebou totiž ještě nějaké věci na směnu, a tak jsme penězi zaplatili jen část, ale i tu jsme smlouvali. to bylo zase něco na nás. naštěstí z této směny vyplynuly naše role - Jindřich byl mozek transakce (schvaloval, vymýšlel a navrhoval) a já byla tlumočnice (všechno jsem pěkně přežvýkávala z angličtiny do češtiny a zpět).

Hamid, já, Abdul a ... koberce

Abdul nás nalákal na nabídku nějaké práce přes internet. už měl dosti naváto a ještě ho měla čekat oslava svatby někoho z příbuzných, ale i přes to jsme si s ním domluvili další setkání na příští den dopoledne. tehdy jsme ho však v hotýlku nenašli, ale zato jsme se seznámili s dalším bratrem, který nám sdělil, že máme přijít později. díval se na nás jako na blázny, když jsme se ho ptali na nějakou výpomoc. vrátili jsme se tedy na nocoviště. Abdul za námi asi do hodiny přijel ještě roztřesený po probdělé noci a domluvili jsme se na odpoledne. tehdy jsme Abdula našli, jak uklízí pokoje. měl ještě skelné oči, nabídl nám čaj a potom možnost spolupráce - kdybychom koupili nějaké koberce, můžeme je po cestě nebo doma prodat a něco na tom vyděláme. co se teda nemůže místním upřít jsou obchodní dovednosti. a co se nemůže upřít speciálně mně je to, že se velice lehce nechám nadchnout pro věc, ke které tedy ale vůbec nemám předpoklady (jenže co když je to přesně ta příležitost, která je ve mně podnítí...to se musí vyzkoušet). kývli jsme na to a šli jsme vybírat a smlouvat a domlouvat. ještě že jsme už měli rozdělené ty role...

no nebudu to protahovat. Toníčka jsme v Todře nechali a místo něj si odvezli tři krásné koberce a dva potahy na polštáře za super cenu. zaplatit jsme mohli polovinu kartou a polovinu v hotovosti, kterou jsme neměli, a tak jsme koberce, zabalené do pytlů od rýže a kuskusu, naložili do Cecila a zařadili se za Abdulovu Renaultku, která po cestě do města k bankomatu zastavila ještě ve vesnici, aby nabrali souseda stopaře.