Ismailova rodina - Bleue source de Meski - Maroko (stalo se v březnu)

možná se někdy i tímhle tempem dostanu blíž k současnosti. přemýšlím nad tím, proč mi nejde zařadit jakási pravidelnost do psaní příspěvků a nedaří se mi na to přijít...takže bude možná lepší místo toho přemýšlení vložit další text ;-D

na cestě do Meski pouštíme Ayoubovi hudbu naši a on nám pouští jejich, a jeho oblíbenou. zastavujeme v polopouštní krajině, kde hoši lezou na střechu Cecila, aby mi mohli rozpřaženýma rukama a nohama zamávat do objektivu (fotku můžete najít v jednom z předešlých příspěvků). v cestě pokračujeme dál a stavíme zas až po změně krajiny nad krásnou oázou zavlažovanou vodou z řeky Zíz a lahodící oku zelení palem. po všech těch kupách písku a prašné udusané zemi to je pohlazení. když jsem si odmyslela kolem projíždějící auta; lidi; stánek s občerstvením a suvenýry, nechala jsem se unést pohledem na sloupce kouře z ohňů stoupající z hustého zeleného porostu palem až daleko k řece Nil a do doby faraónů.

oáza Tafilalt (v berberštině "džbán") je jednou z největších oáz v Maroku a táhne se v délce asi 100 km od Atlasu až do pouště. pěkná vyhlídka na zeleň oázy je i z vesnice Meski, kam jsme dojeli, a kde žije Ismailova rodina, a kde mají to štěstí, že jim voda vytéká přímo ze skal, které tvoří stěnu údolí - Bleue Source de Meski (tedy "Modrý pramen Meski"). místní toho využili a postavili zde bazény a zavlažovací kanály, které se prolínají na dně oázy a poskytují závlahu a domov rostlinám a zvířatům.

auto necháváme na parkovišti nad kempem, který je zřízen právě kolem bazénu, a vyprahlou cestou mezi domy jdeme do úzké uličky, kde pobíhají děti. klepeme na dveře jednoho z domků. otevírá nám Ismailův bratr Mustafa (holič-kadeřník), který umí anglicky, takže je naším tlumočníkem. usazuje nás v obytné místnosti - na jedné polovině je koberec, na něm nízký stolek a kolem stěny polštáře - sedí se na zemi. u protější stěny je pak televize. místnost má okno jen do chodby, takže je celkem tmavá. v domě žijí Ismailovi rodiče, a zmíněný bratr s těhotnou ženou a synkem Mustafou, kteří si přistavují nové bydlení. na přivítanou dostáváme čaj, olivy, datle, arašídy a později pozvání k obědu. trochu se bavíme, hraje televize. jakousi sociální debatu přepíná Mustafa na dokument o přírodě a po chvíli společně odcházíme na procházku. 

bazén v kempu

jeden z mnoha zavlažovacích kanálů

scházíme do kempu, máčíme si nohy ve vodě, co vytéká z bazénu. koupat se nejdeme, byli bychom jediní, tudíž za exoty, na to nemáme náladu. snad tedy příště, teplo je na to dost. prohlídku pokračujeme podél zavlažovacích kanálů, džunglí palem a podrostu.

Mustafa připravuje přechod přes řeku "suchou nohou"

v údolí je krásně a nezvykle zeleno

překračujeme řeku (zvící velikosti potoku), ocitáme se v zeleni políček a za chvíli na druhé straně kaňonu, kde šplháme na zříceninu portugalské pevnosti, kde ale bývala i vesnice. tam se dáváme do řeči s Němcem-baťůžkářem (zmínka je "důležitá" pro další "příběh"). být tahle ruina u nás (myslím tu pevnost), vybírá se tam vstupné a konají se tam prohlídky s výkladem. tam však "památka" chátrá a může do ní kdokoliv a kdykoliv. žádné cedulky s nápisy "jen na vlastní nebezpečí", "zákaz vstupu - padající kamení" a podobně.

třeba tady by se ta cedulka o bezpečnosti "pěkně vyjímala", ale proč to nenechat na lidech, vždyť je každý zodpovědný sám za sebe !!!

pohled na Meski

ženy perou v řece prádlo

ve velkém vedru pokračujeme jen kousíček za pevnost na vyhlídku ze skály dolů do oázy, abychom se na ni podívali také z druhé strany a pak už zpět kolem ruiny lisu na olivový olej, přes řeku, kde ženy perou prádlo, lesem palem k bazénu. Ayouba se nenápadně ptáme, co bychom mohli dát za pohoštění, ale on neví. v rodině Ismaila byl jen jednou, a sám koupil v krámku limonády. zastavujeme se tedy ještě v autě a bereme nějaké moje výrobky (pletené papučky velké i maličké, kapsičku na zip apod.)

zpět do obýváku Lamerniových dorážíme zrovna včas, protože potřebuji čůrat. říkám to Mustafovi, on to říká mamince, ta se zvedá vede mě přede dveře záchoda, tam umyje čistou podlahu - tedy i "turecký" záchod - než mě tam pustí. 

zprava: ublízaná Verun, Ayoub, Mustafa-tlumočník, maminka, tatínek Mustafa, za nejstarším Mustafou nejmladší Mustafa se svojí maminkou

oběd začíná omytím rukou - Mustafa nás všechny obejde s konvičkou, ze které nám polije ruce, voda stéká do lavorku k tomu určenému a ruce si utřeme do ručníku, který nám vzápětí podává.

ilustrativní foto (staženo, a tak s "ochranným nápisem")

takové sety se v Maroku prodávají nejenom v každých domácích potřebách - lavorek, který slouží zároveň jako stojánek na konvičku s dlouhou zahnutou hubkou na nalévání - "náš" set byl plastový a modrý, ale můžete si koupit i plechový ve stříbrné úpravě.

na stolku jsou již připraveny skleničky na limonádu, kterou donesl Ayoub, misky s rajčatovo-cibulovým salátem, tajin a domácí chléb, který paní domu natrhá na kusy a každému jeden  kus podá. pomalu jíme dlouho pečenou zeleninu s chlebem a nakonec se projídáme na dno k trošce masa - pro každého kousíček masa, který je ukrytý na dně. po jídle se všichni odsunou od stolu, aby se opřeli o zeď a nechali si slehnout. brzy po jídle nastává však náš čas odjezdu a ženy odcházejí, takže využívám poslední příležitost jim předat dárky - smějí se a mají radost z malinkých papuček pro miminko, jako kdybych věděla, že Mustafova žena čeká dalšího potomka.

Mustafa nám nakonec ukazuje jejich novou část domu a sbírku Ismailových knížek v němčině i angličtině. se všemi se loučíme a mnohokráte děkujeme: "šukran". Ayoub nás vyprovází k autu, kde nám předává dva šátky, jak bylo domluveno při směně předchozí večer. k tomu přidává anglickou adaptaci Shakespearova Kupce benátského pro pokročilé studenty angličtiny a malou lahvičku parfému pro muže i ženy, který namíchal (takže kdykoliv se jím navoníme, vzpomeneme na něho - když se navoní Jindřich, vidím Ayouba, tak doufám, že on to tak nemá, když se navoním já...).

s nostalgií se loučíme, zveme se navzájem k návštěvě. Ayoub nás zve k jeho rodině i v případě, že nebude doma. vyrážíme k soutěsce Todra a je nám smutno i veselo (obojí z toho, že už jsme zase sami). ale víc veselo, protože se těšíme na to, co nás potká na další cestě.

třeba jako pohled na tenhle extraplněnaložený náklaďák