den plný angličtiny a směn - Merzouga - Maroko (stalo se v březnu)

na úvod začneme pozitivně - místní hřbitov, který jsme viděli cestou z velbloudího výletu

když jsme se posilnili snídaní po výletu s velbloudy, zamávali jsme Jirkovi s Míšou a zůstali v Merzouze ještě jeden den. stíháme toho za ten den požehnaně. zvládneme si polenošit a poklábosit v autě s Ayoubem. když odejde, přemýšlíme (protože přemýšlení je nejlepší náplň dne ;-)) o tom, že bychom něco došli směnit s modrohábiťákem z krámku vedle dílny "u Mohamedů", kde jsme nechali vyztužit spojkový pedál. necháváme to na později a jdeme se raději projít do městečka, kde si kupujeme ke svačince dva obr pomeranče a dva banány na hlavní turistické třídě, na které obchodníci vystavují své zboží z krámků s kořením, šatstvem, keramikou a masem, jenž si tam rovnou můžete nechat připravit. ulice by svým centrální chodníkem s lavičkami a zavlažovanými květinami mohla směle konkurovat pařížským bulvárům až na to, že tam maj vystavený to maso, silnice je plná prachu, kolem se co chvíli prožene někdo na mopedu nebo v roztřeseném obytňáku a chybí tam odpadkové koše, takže slupky vyhazujeme do prozatímního - kartonové krabice vedle zavlažovaného záhonu. 

vykračujeme si dál, abychom zase mohli potkat Ayouba s Ismailem u jedné z typických restauračních masen s visícím masem u venkovního pultu. díky klukům si dáváme jídlo za cenu pro místňáky - čufty na grilu z mletého hovězího masa, které nám majitel uřízl a namlel s čerstvými bylinkami přímo před očima (ještě že ho neřezal živé krávě přímo ze zadku, i když pak bych si konečně i přes velkou chuť to maso opravdu nedala). pojedli jsme ještě rajčatovo-cibulový salát, místní chléb a kochali se pohledem na stádo velbloudů prohánějících se v dáli po pastvině (dá-li se tomu tak říkat, když tam "zdánlivě" nic neroste...).

Ayoub jako Romeo 

saharský reggae kovboj a pan řezník

Ismail připravuje jídlo na grilu (kartony v ruce má k rozdmýchávání ohně)

po vydatném jídle se jdeme s Ayoubem projít do vyprahlých prašných uliček mezi hliněnými domky a vykládáme si o všem možném. právě se začíná ozývat z mešity klasické svolávání k modlení, a tak toho využíváme, abychom se zeptali, jak to s tím modlením vlastně je. nevíme, z jak liberální či ortodoxní rodiny Ayoub pochází, ale jeho pohled na věřící muslimy v Maroku je takový, že modlit se může každý jak chce - to znamená kolikrát chce a kdekoliv chce. každý to prostě dělá, jak mu to vyhovuje (například u silnice zastaví auto, z něho vyleze řidič, hodí na zem kobereček a šup na modlení; a někdo jiný v tu dobu doma sedí u televize nebo se šťourá v nose a u toho se třeba taky modlí).

debata o náboženství či jiném tématu

uličkami proplouváme dál až zpět k Adraru, kde zalézáme všichni tři do Cecila na malou siestu. tentokrát siestoval jen Jindřich - přece jen takhle vplout do angličtiny je náročné. u kávy Ayoub uštrykoval Jindřichovo jméno na rukojeť mojí silikonové stěrky, kterou používám skoro každý den (jedna z jeho supermanovských kvalit ;-). svěřili jsme Ayoubovi náš plán ohledně směny v obchodě a on nám navrhl, jestli bychom nechtěli něco zkusit směnit s Mohamedem-majitelem. kývneme na to a jdeme se s ním rovnou domluvit: tak prý večer - nevím tedy kdy, když už je tma, ale budiž...než směna nastane, dojdeme si ještě do města na jídlo do stejné masno-restaurace. tentokrát si dávám konečně jenom zeleninu - vynikající extraporci tajinu. kluci samosebou extraporci masa...

během večeře probíhá další lekce angličtiny. Ayoub je trpělivý posluchač, když se ze sebe Jindřich snaží vysoukat větu, a já když se rozpomínám na slovíčka. takhle jsme prožili skoro celý den a bylo to dost náročné pro nás všechny, tak se odebíráme zpět. cestou se v krámku stavujeme pro chleba ("krámek-hospoda" je sice bez alkoholu, ale stejně tak se zde schází místní muži na pokec), ale jelikož je již pokročilá hodina, žádný nemají. vyjdeme ven a osloví nás pán, který předtím všechen chleba vykoupil. (vy)slyší naši prosbu - vytahuje z igelitové tašky chléb a podává nám ho se slovy, že ho má přebytek. sedá na moped. odjíždí do tmy. zůstáváme překvapeně stát nad tím úkazem, a když se vzpamatujeme, s úsměvem na rtech pokračujeme v cestě. ještě nás přece čeká směnný obchod! (mimochodem - byl to jeden z nejlepších chlebů v Maroku)

mým záměrem bylo směnit nějaké oblečení, lepidlo Herkules, vlhčené ubrousky, plastové piksly a kosmetickou taštičku za nějaký kus oblečení (mám v představě šátek) a dál dvě naše lžíce za jednu místní a případně typické skleničky na marocký čaj. s Ayoubem věci probíráme předem, a tak činíme první směnu toho večera, když si vybírá pár nejlepších kousků a za to nám slibuje dva šátky (moje představa je tím částečně naplněna). mezitím přináší Mohamed-majitel tři věci z domu (dvě "džilaby" a jeden šátek). všechny si vyzkoušíme, ale směnu nakonec neuskutečňujeme - nejsou původem marocké nýbrž čínské; mají umělohmotné aplikace pochybné kvality a ještě ke všemu nám nesluší. i tahle směna, ač se zdála být banální, odebere něco z naší energie - máme pocit, že když směna neproběhne, bude něco špatně. ale takhle to tu přece nefunguje! prostě v klidu - když proběhne, tak proběhne; jestliže neproběhne, pak prostě neproběhne. jde o to, aby nikdo neodešel rozladěn a se špatnou náladou. směnu lžíce a skleniček nakonec domlouvám, a tak si pro to prý můžu kdykoliv do kuchyně dojít. "jako doma", přece.

je už poměrně pozdě, a tak se chceme rozejít do postelí, ale ještě se potkáváme s Ismailem, který nám a Ayoubovi navrhuje na další den návštěvu jeho rodiny několik desítek kilometrů zpět po cestě, kterou jsme přijeli, avšak nedaleko od naší další cesty (Ayoub si tam nechal počítač). souhlasili bychom, i kdyby to bylo daleko, protože si to přece nenecháme ujít a navíc uvidíme krajinu, kterou jsme předtím jeli za tmy.

výjezd plánujeme na brzkou ranní hodinu. chystáme se ke spánku, když nám na dveře klepe znovu Ismail. s jogurty v ruce a s jeho novým známým Mohamedem po boku (my jsme Mohameda už viděli jako jednoho z průvodců na výletu s velbloudy); oba v alkoholovém opojení. jogurty pokládají na stůl a do vzduchu vypouštějí nabídku další směny. za posledních pár hodin už třetí a zatím náš největší směnový úlet.

Ismail vypráví: Mohamed našel v poušti brýle ... s Ismailem je směnil za jeho šátek s Bobem Marleym (které má Ismail dva, takže jeden klidně obětuje) ... no a když se Mohamed dozvěděl od Ismaila, že máme (naši poslední španělskou) lahev vína ... nelenili a přišli ji směnit za ten šátek. přidala jsem k tomu ještě tričko, které jsem našla čistě vyprané v Alicante u popelnic, aby Mohamedovi po té směně taky něco zbylo kromě bolesti hlavy a žaludku na vodě.

jogurty, velbloudek z pouště, Mohamed a Ismail

večer směn skončil ráno, kdy jsem si před odjezdem došla do kuchyně pro skleničky a lžíci. Jindřich jde ještě pro písek na kraj dun, ale ani tak daleko nemusí, protože zavítá do pokoje k Ayoubovi a Ismailovi, kde se Ayoub chystá na odjezd a Ismail je v polospánku, když ho Jindřich pokropí vodou, aby se probral. to nám Ismail o chvíli později oplácí i s úroky, protože ho ta sprška probudila k čilosti - nabírá v kuchyni vodu do hrnce a radostně ji vychrstne na auto, zatímco my proudu vody o chloupek unikáme. Cecil je tedy před jízdou umyt - můžeme vyjet! nabíráme Ayouba, loučíme se se Saharou a frčíme polopouštní krajinou do Meski, kde žije Ismailova rodina. 

o tom zase příště...