stalo se v březnu: Maroko - Merzouga (penzion Adrar)

( MALÝ OMLUVNÝ ÚVOD: někdo by si mohl říct, že na tenhle blog házím bobek, ale i když jsem pro písmo tohoto textu vybrala hovínkovou barvu, není tomu tak ... jen jsme byli nějakou dobu bez internetu a nasávali zase cestovní vjemy. to když jsme se na dva měsíce zdejchli z turistické zóny na západ od Málagy a vydali se směr Portugalsko. naším pomalým stylem cestování nám jen cesta na hranice (asi 300 km) trvala měsíc, ale užili jsme si to moc - objevili krásy Sevilly a jednu bezva "areu recreativu" se supí rezervací. zatím pár postřehů z Portugalska a později (a snad to nebude za půl roku) napíšu víc: Portugalština je bláznivý jazyk; Portugalci jsou méně družní než Španělé, ale mají lépe uklizeno; útesy na pobřeží se zpěvem racků jsou jak z meditačního videa na youtube; a oceán ten vám dělá vlny, že když do nich skočíte, tak máte písek až za ušima a voda vám vytlačuje mozek z hlavy)

a teď si můžete konečně užít zase trochu Maroka. já jdu dělat bramborový salát, protože v tomhle španělském vedru v městě Marbella, kde hlídáme přes noc sochy z písku, se teplé jídlo prostě nedá jíst...

dvůr Adraru se stany z dek

v penzionu Adrar procházíme skrz recepci a chodbu - kolem dveří do jídelny (po pravé straně) a dveří od společenské místnosti (po straně levé) - na prostorný dvůr, ze kterého se vchází do pokojů, a kde jsou nizoučké palmy; kovové stolky se židlemi; kolem zdí několik stanů z dek. zkoumáme to tam a všímáme si snědého muže - kolem pasu pestrobarevný šátek, kovbojský klobouk na hlavě. v zadní části dvora vyjdeme portálem ve zdi ven a naskytne se nám pohled na saharské duny zbarvené do ruda zapadajícím sluncem. duny si prohlížíme ještě z terasy na střeše vstupní budovy, kde slunce prosvítá skrz zdobení zídky tvořící zábradlí.

hledíme s očima dokořán na děti hrající si na nízkých dunách za domy a na hloučky velbloudů připravených k nošení turistů. spatříme ty turisty, jak si ve večerním klidu házejí létajícím talířem. hledím i na to, jak se Jindřich (se svou začátečnickou angličtinou) dává do řeči s tím kovbojem v šátku - Ismail je napůl berber a napůl arab; má kamaráda v Čechách, kterému byl na svatbě; a ten šátek, co má kolem pasu je červeno-zeleno-žlutý s vyobrazením Boba Marleyho. pravý berberský reggae kovboj, který miluje Saharu a umí pár slov česky ... kde se nám kdy snilo o tom, že potkáme takového člověka.

na dvoře v jednom ze stanů z dek už nás ale čeká majitel penzionu, tak se s Ismailem zatím loučíme. seznamujeme se s ... tram ta da dáááá ... Mohamedem. no, tak tedy Mohamed nám předkládá nejdřív berberský/marocký čaj, který potom ředí nabídkou výletů s velbloudy.

marocký čaj by opravdu někdy snesl naředit: je to silný odvar čínského zeleného čaje a máty (někdy bez máty a někdy jenom z máty) plný a ještě plnější cukru. dokonce se může zdát, že je v něm víc cukru než čaje. a myslím, že i kvůli tomu je jeho typickou vlastností, že když ho lijete z výšky do sklínky, tak vám udělá takovou krásnou pěnu. Češi milují pěnu na pivě (když nemá pivo pěnu, není to pivo!). Maročani vyžadují pěnu na čaji (když nemá čaj pěnu, není to čaj berberský/marocký!!!)

marocký/berberský čaj bez pěny - takhle NE !!!

čaj byl vynikající a popisu smlouvání o ceny výletů se vyhnu, protože je to nepřenositelné. kdybych se nakrásně pokusila to tu popsat, stejně by to vyznělo trapně nebo unyle. sdělím jen to, že to trvalo asi dvě hodiny, popsali jsme jeden již notně počmáraný papír, nechali kolem sebe tančit naše nabídky a přání. do všeho toho mumraje se tam ještě motalo domlouvání sandboardingu (na prkně na sníh jedete - vlastně moc nejedete - dolů po duně) a nabídka z toho penzionu, kde ji byli zjišťovat Míša s Jirkou. maglajz nad maglajz. ku spokojenosti všech jsme si i tak nakonec plácli a Mohamed říká: "my house is your house" ("můj dům je váš dům")

domluvili se na:

Jirka s Míšou - výlet od čtvrté hodiny odpolední (jízda na velbloudu tam i zpět, večeře a přenocování v kempu, snídaně v Adraru) 

Jindřich a já - výlet od desáté hodiny dopolední (jízda na velbloudu tam i zpět, oklikou přes bývalou berberskou vesnici s obědem, večeře a přenocování v kempu, snídaně v Adraru). 

ceny přijatelné a k nim jsme měli přidat ještě nějaký dárek.

na dvoře se mezitím k Ismailovi přidal Ayoub (čti "Ajub") a s ním jsme se seznámili vzápětí, když jsme šli přes dvůr. hned se dozvídáme, že Ayoub běžel mezi saharskými dunami ten den půlmaraton a zabloudění ho stálo pozici na stupni vítezů; pochází ze zeleného severu a se svou výškou, černými vlasy a černýma očima je typický arab.

Ayoub je superman! nekouří ani nepije (ani nehulí :-O !!!). studuje na Ukrajině farmacii; domluví se arabsky, berbersky, anglicky, francouzsky, ukrajinsky, rusky; skorovyhrává půlmaratony; štrykuje jména z vlny na rukojeti vařeček; bez rozmyslu běží na pomoc dovnitř zříceniny hradu, když tam slyší plakat děcko (ta reakce byla opravdu hodná Christophera Reeva s "S" na hrudi); míchá parfémy (jeho otec v parfémech podniká); na každé fotografii vypadá jako někdo jiný (to by spíš teda odpovídalo masovému vrahovi, ale vem to čert); rozumí si se dvěma dcerami své anglické přítelkyně.

Ayoub štrykující Jindřichovo jméno na moji kuchyňskou stěrku

na Eso Rimmera teda nemá, ale i tak: JE TO FRAJER! až na to, že se bál na Cecilově střeše, když blbli s Jindřichem při naší další cestě. ale pšššt. a to zabloudění při půlmaratonu mu taky prominem :-).

po večeři v autě si sedáme ke klukům a do pozdních nočních hodin za svitu svíček probíhá Jindřichova první marocká lekce mluvené angličtiny s nerodilými mluvčími. já se v tu ránu stávám překladatelkou složitějších vět a zjišťuji, že je pro mě skoro nemožné vyplodit ze sebe kloudné slovní spojení. ale bavíme se a to je důležité - hlavně nezapomenutelnými hláškami Ismaila. jedna z nich, až filozofická, zní: "we are big family" ("jsme velká rodina"). pronesená za ten večer stokrát a víckrát (dobře, trochu přeháním...).

k našemu hloučku si na chvíli přisedá ještě náš "průvodce" Hassan (bohužel bez své plavovlasé přítelkyně), aby se nás zeptal, jestli je vše v pořádku. ptáme se kluků, co bychom mohli dát jako dárky k platbě za výlet - radí nám nějaké oblečení a boty. dozvídáme se, že jsme měli dost štěstí, protože jsme přijeli den potom, co byla v Merzouze dvoudenní písečná bouře. 

takže i my máme někdy kliku! usínáme tedy s úsměvem na rtech a těšíme se na zítřek.