stalo se v březnu: Maroko - z Fesu až do pouště

ve Fesu by se dalo bloumat starými uličkami ještě několik dní. a možná bychom si potom mohli přivydělávat stejně, jako mnozí mladí jinoši při vyvádění neznalých turistů z mediny ven. stejně tak by se dalo prozkoumat i jiné (novější) části Fesu, jistě také skýtající mnohá netušená dobrodružství. museli jsme se však již spokojit s dobrodružstvími, které nám chystala cesta do Merzougy (čti "merzugy"), a že jich nebylo málo. čekaly nás na ní jak zážitky očekávané, tak i neočekávané, všechny však nové a neznámé. ale jeden z nich (nečekaný asi tak jako pád z kola, když jedete z prudkého kopce a děláte při tom holubičku) byl již důvěrně známý. ve světle nových okolností se stává úplně jiným - nezbádaným. no takže jako vlastně všechno - nikdy není nic naprosto stejné, a proto lze na všem najít pokaždé něco neokoukaného, neprozkoumaného (i kdyby to byla jen maličkost, a i kdyby šlo jen o to ten rozdíl najít).

začnu těmi dojmy dosud neviděnými a nezažitými. jednou z nečekaných věcí byl průjezd univerzitním městečkěm Ifrane. projedete přes zvednutou závoru a jste rázem "ve Francii". Ifrane je město plné šedě omítnutých cihlových domů a vil se sedlovými střechami, zděnými ploty a tújemi všemožných tvarů v zahradách. je to kontrast oproti ostatním malým městům, které jsme projížděli do té doby - domy tam mají na sobě omítku či hlínu v barvě místní země, ploché střechy; nemají ploty, natož pak zahrady. během pár minut se vám naskytne pohled na Bugse Bunnyho, policistku (první žena v uniformě; první žena policistka v Maroku; první žena, pravděpodobně necizinka, s odkrytými vlasy) a opičky. čekáte, co přijde dál, ale pak už defilé končí - na ulicích ani noha - a vy vyjedete zase zvednutou závorou ven z města.

věděli jsme, že před sebou máme dlouhou cestu, a tak jsme měli v plánu zastavit se v cedrovém lese za Ifrane. v cedrovém lese tam totiž, hojně vyživovány turisty, žijí opičky makakové. očekávaně jsme tady sjeli z hlavní silnice a dorazili na internetem zmiňované místo. mít víc času, zajeli bychom na některou z lesních cest, pobyli tam pár dní a podnikli pár výletů do lesa s nejistotou, že opičky uvidíme. bylo by tam ticho, klid a mír. kdybychom neviděli opičky tam, stejně bychom je pak dál po cestě potkali u silnice (alespoň nám se to tak stalo, když jsme jeli dál). avšak času nebylo nazbyt, a tak jsme měli příležitost poznat, jak fungují opičky jako turistická atrakce. ocitli jsme se na prostranství rozšířené lesní cesty s parkovištěm, stánky se suvenýry a staletým suchým cedrem. o zábavu turistů se tu staraly nejen opičky, pro které jsme hned od obcházejících prodavačů nakoupili burské oříšky; ale také jsme se mohli pobavit projížďkou na koni v lesklém barevném postroji s blyštivými cinkrlátky. opičky bychom mohli pozorovat hodiny, ale neměli jsme tolik času. pár jsme jich nakrmili - buráků byly již přejedené, tak jsme koupili (od pohotových prodavačů) ještě dva banánky, po kterých se mohly utlouct. Jindřich se jednoho opičáka zeptal, jestli si ho může pohladit a jemně to zkusil. opičák se párkrát nechal a pak Jindřichovu ruku odstrkoval. mít víc času a dostatek trpělivosti, dalo by se s nimi pěkně domluvit. mezitím přijížděli a odjížděli autobusy i automobily s dalšími skupinkami turistů. smutní jsme byli z jednoho z nich, který nebyl trpělivý, natož ochoten se s opičkou domlouvat, a tak, když si od něho nebrala buráky, začal je po ní naštvaně házet. jeli jsme dál. kolem dalšího stanoviště pro turisty přímo u hlavní silnice. kolem opiček pobíhajících po silnici a autech zastavivších u krajnice.

s jedním z obřích cedrů

opička na střeše auta

my zastavili až za krajnicí u kiosků se suvenýry, ale už dávno za cedrovým lesem. neočekávaná zastávka; neočekávaný výhled; neočekávaně ověnčeno polehávajícími psy. nastalo území psů vyskládaných u silnice v leže v houfech čítajících tři a více kusů. byli to huňáči, ale i krátkosrstí, s dlouhýma nohama, širokou hlavou a k ní nepřiměřeně úzkým čenichem. přemítala jsem, proč jsou zrovna tam, chudinkové malí, ale věřila jsem, že se mají dobře. Jindřich samozřejmě věděl, proč tam jsou - "mají se tam jak prasata v žitě, když jim každou chvíli někdo něco hodí". 

za krajnicí u kiosků a psíčků

začalo taky území pusté rozlehlé krajiny a za ní jsme vjeli mezi zvrásněné kopce tvořící kaňon řeky - scenérie jak z westernu (čekali jsme, že se každou chvílí objeví na skalách stíny indiánů). dál byla kopcovitá krajina se zbytky sněhu, kde jsme vzali prvního stopaře marocké cesty. muž jel na pohřeb matky svého kamaráda. když jsme ho vysadili, uháněli jsme dál větrem s výhledem na Atlas s vrcholy vypínajícími se do mraků; krajinou vesnic, jejichž domy splývaly barevně s tvrdou kamenitou půdou tak, že skoro nebyly vidět, obklopeny jen trsy trávy seschlé do pískově béžové jen o odstín světlejší než všechno kolem.

pustá rozlehlá krajina

scenérie jak z westernu

hvězdice (teda Hvězda Jindřich) na sněhu

zelené skvrny jsou rozbité lahve a Atlas v mracích

jeden z chlapíků, kteří zastavili a přišli nás zvát na návštěvu

ke konci téhle "placky od nevidim do nevidim", lemované různě tvarovanými kopci po stranách tvořící z ní rozlehlé údolí, jsme se, po dlouhém přemýšlení, vyměnili v řízení. poprvé za celou dosavadní cestu z Čech! radost jsem měla velikou. znásobila se, když se mi v kopcích a serpentinách podařilo předjet dva, pomeranči plně naložené, nákladní vozy. radost nepolevila, když nás zastavili policisti, a pak propustili bez pokuty, po tom, co jsem předjížděla přes plnou čáru z kopce další nákladní vůz a pak dobrzdila na metr blízko od policisty, který mi ukazoval zajet ke kraji - nepochopila jsem v panice jeho gesta (hlídek policistů je v Maroku mnoho a jejich gesta jsou často matoucí; máme podezření, že si z lidí dělají legraci tak, že posunkují nejdřív, aby to vypadalo, že chtějí auto zastavit, a pak ledabyle naznačí, že může projet). radost jsem měla ještě, když se mi (už za tmy) podařilo projet kolem města Errachidia, kde se po silnici trousili chodci, cyklisté a babetisti. všichni samozřejmě neosvětlení nebo blikající do tmy bludičkou, která byla vidět v posledních pár metrech. radostná padesátikilometrová sekvence cesty však měla brzy skončit.

placka s různě tvarovanými kopci

místo Velké Výměny

nastala neočekávaná, avšak dobře známá situace (ve tmě nových okolností však zbrusu nová) - noha spočinula na spojkovém pedálu, zatlačila na něho s vidinou změny rychlosti a LUP, KŘUP, BUM - pedál padá v mrtvolné ztuhlosti na zem. jeli jsme zrovna za Hipíkem, s jeho posádkou jsme komunikovali zprávami přes facebook - alespoň věděli, co se děje, když jsem je (po rozkazu: "nezastavuj!!!") předjela v nejblbším místě tak těsně, až jsem se divila, že nám zůstala zrcátka na svých místech, a když jsem pak nečekaně strhla volant vpravo po rozkazu: "zastav! zastav!"

montér a jeho pomocník

zjišťujeme, že se z pedálu (před rokem nového) ulomil háček pro spojení s lankem. z Jiřího se v tu chvíli stává montér, z Jindřicha pomocník montéra, z Míši osvětlovačka a ze mě držka dveří a hlavní mluvčí. Hipík a Jiří skýtají naštěstí neočekávané kvality. Jiří vždycky zaplul dovnitř a vyplul s nějakým udělátkem, které mělo spojit pedál s lankem. poslední součástkou, kterou jsme všichni dlouze hledali, byla matka určité velikosti. našli jsme ji nakonec na pantu naší postele. oprava se zdařila asi v deset hodin večer a byla doprovázena komunikací se dvěma muži, kteří se tam objevili, aby nám nabídli pomoc. měli tak silnou vůli pomoci, že bylo skoro nadlidským výkonem, přesvědčit je o tom, že si poradíme sami. poradili jsme si, rozloučili se s nimi a odjeli vstříc stu kilometrů, které nám ještě do Merzougy zbývaly. krajina byla zahalena tmou. jen v posledních kilometrech nám písek nafoukaný na silnici dává vědět, že se blížíme k poušti.

přijíždíme do vsi vedle Merzougy - Touz Azi El Bide podle map.cz; Ksar Hassi Labied nebo Hassilabied podle googlemaps. podle chytrých aplikací by tu měl být kemp - pochybujeme, že je o půlnoci otevřený, ale nevzdáváme to. nenecháváme se odradit ani "tankodromem" v prašných uličkách mezi hliněnými domy - i přes Cecilovy omezené řadící kompetence a chybějící pouliční osvětlení to s Jindřichem zvládají zase bravurně (když pominu slovní doprovod). bloudění tmou už trvá moc dlouho, zastavujeme na prostranství mezi domy. tady by přece ten kemp někde měl být - Jirka s Míšou a svítilnami obhlížejí blízké okolí. v tom se ze tmy za námi vynoří superbourák SUV a u blízkého domu zaznamenáváme pohyb. z auta vystoupí muž v typické modré džilabě - ozřejmuje, že dům je jeho hotel a nabízí nám možnost přespání vedle na dvorku. "for free," ujišťuje. umisťujeme se tedy tam. posádka Hipíku přináší, s ohledem na podmínky přepychový, dort - čtyři muffiny na papírovém tácku s prskavkou zapíchnutou v korkovém špuntu uprostřed (Jindřich má dnes narozeniny). k dortu si dáváme láhev vína a jdeme spát (domníváme se, že všichni). když se ráno budíme, zjišťujeme, že Jirka s Míšou vůbec spát nešli. jejich výdrž nechápu. zjišťujeme také, že stojíme hned vedle šňůr na prádlo a kolem nás procházejí místní mladé ženy to prádlo věšet (v rohu dvorku je kamrlík s pračkou a nad ním bývalý vodojem). cítím se trochu nepatřičně, ale když je pozdravíme a navzájem se na sebe usmějeme, je všechno v pořádku - především když je zdraví a směje se Jindřich...(u žen v Maroku tak oblíben).

dvorek

hotel

výhled z okna - prádlo, vodojem a prádelna

na recepci hotelu dáváme 20 dirhamů, i když nemusíme. nezávisle na tom venku potkávám majitele hotelu, který se ptá, jestli jsme se dobře vyspali.

kemp, který jsme hledali v noci byl za rohem, ale Hipík tam stejně nemohl vyprázdnit svoje nádrže na odpadní vodu, a tak jsme odrazili vstříc dalším neočekávaným a neznámým situacím a zážitkům, které nás čekaly v Merzouze - o opravárenských a seznamovacích zázracích zase příště.