cestacil

z kypře zelené oázy Tiflalt jedeme, vstříc turisticky vyhlášené soutěsce Todra, pustou vyprahlou krajinou, z níž se sem tam vynoří v dáli vesnice, barevně splývající s okolím. dalším důkazem života v této pustině jsou stáda ovcí, procházející se po tvrdé zemi, vedena pasáčky a psy. na silnici pusto v dáli stáda koz a ovcí pomalu se stmívá Todrou projíždíme už za tmy proti směru toku stejnojmenné řeky a nacházíme si nocoviště na parkovišti, kde již stojí jiný obytný vůz, a odkud vedou široké schody kamsi do kopce. objevuje nás "Toníček" - typicky pískově zbarvený pes, který si lehne v blízkosti Cecila. mám zase na krajíčku kvůli tomu, že je tak opuštěný, ale uklidňuje mě, že Toníček je přítulný a vůbec se nás nebojí. znamená to tedy, že se k němu tady lidé nechovají špatně - možná proto, že jsou to většinou turisté. dáváme mu mlsky. ráno se vzbudíme a do snídaně nám vstoupí, ze schodů přicházející, žena s dítětem. i jim dáváme mlsky. později toho...

možná se někdy i tímhle tempem dostanu blíž k současnosti. přemýšlím nad tím, proč mi nejde zařadit jakási pravidelnost do psaní příspěvků a nedaří se mi na to přijít...takže bude možná lepší místo toho přemýšlení vložit další text ;-D na cestě do Meski pouštíme Ayoubovi hudbu naši a on nám pouští jejich, a jeho oblíbenou. zastavujeme v polopouštní krajině, kde hoši lezou na střechu Cecila, aby mi mohli rozpřaženýma rukama a nohama zamávat do objektivu (fotku můžete najít v jednom z předešlých příspěvků). v cestě pokračujeme dál a stavíme zas až po změně krajiny nad krásnou oázou zavlažovanou vodou z řeky Zíz a lahodící oku zelení palem. po všech těch kupách písku a prašné udusané zemi to je pohlazení. když jsem si odmyslela kolem projíždějící auta; lidi; stánek s občerstvením a suvenýry, nechala jsem se unést pohledem na sloupce kouře z ohňů stoupající z hustého zeleného porostu palem až daleko k řece Nil a do doby faraónů . oáza Tafilalt (v berberštině "džbán...

na úvod začneme pozitivně - místní hřbitov, který jsme viděli cestou z velbloudího výletu když jsme se posilnili snídaní po výletu s velbloudy, zamávali jsme Jirkovi s Míšou a zůstali v Merzouze ještě jeden den.  stíháme toho za ten den požehnaně. zvládneme si polenošit a poklábosit v autě s Ayoubem. když odejde,  přemýšlíme (protože přemýšlení je nejlepší náplň dne ;-)) o tom, že bychom něco došli směnit s modrohábiťákem z krámku vedle dílny "u Mohamedů", kde jsme nechali vyztužit spojkový pedál. necháváme to na později a jdeme se raději projít do městečka, kde si kupujeme ke svačince dva obr pomeranče a dva banány na hlavní turistické třídě, na které obchodníci vystavují své zboží z krámků s kořením, šatstvem, keramikou a masem, jenž si tam rovnou můžete nechat připravit. ulice by svým centrální chodníkem s lavičkami a zavlažovanými květinami mohla směle konkurovat pařížským bulvárům až na to,  že tam maj vystavený to maso , silnice je plná prachu, kolem se co chví...

výlet do pouště proběhl velice poklidně. jinak by to ta k y na Sah a ře v tom vedru ani nešlo. boty, které bychom mohli přiložit k platbě, jsme neměli, a tak jsme do tašky přichystali nějaké oblečení . později jsme zjistili , že to možná byla blbost, ale nikdo nám to neřekl, takže si nebudeme dělat domněnky a půjdeme dál (jenže když já si vždycky tak živě představím toho člověka - tady třeba právě Mohameda-majitele, jak kouká do tašky, kroutí hlavou a řiká si: "co tohle je za blázny. to si myslej, že jsme tady nějaký klienti charity nebo co!"). v des et hodin jsme odjet samozřejmě nestihli. ovšem, jak se ukázalo, i tak jsme měli d ostatečnou rezervu - i na pořádnou siestu po obědě . vůdce našich velbloudů se jmenoval Mohamed. byl to mladík, který uměl trochu anglicky, takže jsme se od něho dozvěděli, že studuje a vodění m velbloudů si přivydělává o prázdninách . taky nám říkal, že chce, abychom si to užili, abychom byli spokojení a výlet se nám líbil, pak že bude i...