výlet do pouště - Merzouga - Maroko (stalo se v březnu)

výlet do pouště proběhl velice poklidně. jinak by to taky na Sahaře v tom vedru ani nešlo. boty, které bychom mohli přiložit k platbě, jsme neměli, a tak jsme do tašky přichystali nějaké oblečení. později jsme zjistili, že to možná byla blbost, ale nikdo nám to neřekl, takže si nebudeme dělat domněnky a půjdeme dál (jenže když já si vždycky tak živě představím toho člověka - tady třeba právě Mohameda-majitele, jak kouká do tašky, kroutí hlavou a řiká si: "co tohle je za blázny. to si myslej, že jsme tady nějaký klienti charity nebo co!").

v deset hodin jsme odjet samozřejmě nestihli. ovšem, jak se ukázalo, i tak jsme měli dostatečnou rezervu - i na pořádnou siestu po obědě. vůdce našich velbloudů se jmenoval Mohamed. byl to mladík, který uměl trochu anglicky, takže jsme se od něho dozvěděli, že studuje a voděním velbloudů si přivydělává o prázdninách. taky nám říkal, že chce, abychom si to užili, abychom byli spokojení a výlet se nám líbil, pak že bude i on spokojený.

provedl nás na velbloudech oblastí prvních dun, kde jsme si na jednu z nich vylezli a našli tam dva magnety, jenž na sebe nachytaly miniaturní zrníčka černého "magnetického písku". písek dun tvoří zrnka různobarevná, společně pak tvoří barvu oranžovo-žlutou. je krásné se dívat detailně na hrst písku v dlani, stejně tak jako povrchně na celou dunu jako celek. jaké by to asi bylo koukat na celou Saharu třebas z vesmíru.

Jindřich a duna

během projížďky v těchto prvních dunách jsme spatřili sem tam pohozené/nafoukané plastové pytlíky a pytle, lahve a jiný podobný odpad; "kempy" pro turisty movitější (ty měly bílé stany) i méně movité (ty měly černo-šedé stany z dek). překvapilo mě, kolik jich tam je, i když v tak turistické oblasti se není čemu divit. museli bychom snad do centrální Sahary, aby tam nikdo nebyl a ani tak nevěřím tomu, že bychom tam na turistu nenarazili...(na naturistu však určitě ne)

běloskvoucí kempy

na konci téhle první části jsme vyjeli z oranžovo-žluté barvy dun a ocitli se blízko vyschlé řeky na placatém a tvrdém povrchu černo-béžové pouště, kde byly sem tam i stromy poskytující stín. u jednoho takového shluku stromů jsme se zastavili, Mohamed nechal velbloudy v jejich stínu (tedy ve stínu těch stromů) a odešli jsme na oběd do opuštěné berberské "vesnice" sestávající z ruin mnoha hliněných domků.

oběd nám ale nepřichystali mumie či duchové - jeden domek není ještě rozbořený - žije tam rodina s dospělou starší dcerou (kuchařkou) a synem, jejichž obživou je vyváření příchozím. taky kvůli tomu jsme si vybrali delší variantu výletu - abychom podpořili ještě další místní lidi. posadili jsme se naproti do zchátralého domku přetvořeného na přístřešek s posezením a počkali na čaj a vynikající "berberskou pizzu" (klasický místní chléb-placka plněná zeleninou a ovčím sádlem - mňam - ještě že jim tam tu zeleninu dovezli, protože kdyby to bylo plněné jen ovčím sádlem, nevím, nevím, jestli bych to snědla).

domek rodiny, která chystá pohoštění (ano, solární panel můžete vidět zde i u stanů v kempech)

chystá se oběd

obědový přístřešek

záchod tam nebyl, tudíž se chodilo všudemožně kolem, takže Jindřich vyplašil oslíka, který se málem oběsil na provaze, když chtěl tím leknutím přeskočit zídku a neuvědomil si v tom adrenalinovém vypětí, že je uvázaný (mají osli taky adrenalin???). my jsme se oddali vypětí žaludku a jeho šťáv, které nám přivodilo odkrvení mozku, a tak jsme se odebrali do odpočinkové místnosti v jednom z polorozbořených domků.

siestová místnost

tam jsme si dali tak půlhodinovou siestu, po které mi slečna dcera (věkem odhadem mezi 30 - 40 lety a se zubní protézou) přinesla ukázat nějaké svoje výrobky ke koupi (velbloudy a panenky z klacíků a látky, šátky, čelenky). tak jsme si oddychli, že to naše oblečení, co jsme dali k platbě využijí třeba tak, že upletou zase nějaké velbloudy či panenky. Mohamed ukázal Jindřichovi výrobky ze zkamenělin (symboly ruky a srdce, mističky, dózičky).

koupili jsme velbloudka, panenku z klacíků a jednu ruku Fátimy - symbol typický pro severní Afriku a blízký východ, tedy spojovaný s islámem a židovstvím; mimo jiné má poskytovat ochranu (především před uhranutím).

ruka Fátimy, Marie či Miriam/ Hamsa/Khamsa/Hamesh

výrobky ze zkamenělin tu obzvláště hodně frčí - můžete si koupit malé věci jako talíře, různé nádoby, popelníky, ale i větší zboží jako stolky, dřezy, fontánky nebo umyvadla. je to až nepředstaveitelné, co všechno se dá z takového materiálu vyrobit. nebo spíš, kolik takové horniny musí v Maroku být, že to mají na každém kroku k prodeji. a to nemluvím o klasických surových zkamenělinách typu trilobit či amonit.

dál jsme vyjeli, zrovna když se ženy odebraly ke studni vzdálené tak 100 metrů - ručně vytahovaly kýbl s vodou, kterou přelévaly do barelů přes trychtýř, na němž měly natažený kus punčochy jako sítko na nečistoty. rozloučili jsme se a z placky "koryta řeky" jsme vjeli zase do dun, kde už nebyly vidět žádné kempy, ale zato kostra velblouda; místo se spálenými odpadky, ve kterém převažovaly nespálené plechovky a spečené plasty; a několik turistů na vyjížďce terénními auty. takže ten náš výlet na velbloudu byl alespoň trochu přirozený (a aspoň nejdou velbloudi do salámu; tedy, zrovna tihle ne). později však zjišťujeme, že jsme mohli jít klidně pěšky ... a klidně i sami, poněvač v téhle části Sahary nehrozí žádné nebezpečí - štíři tu sice jsou, ale nejedovatí a jinak tu pobíhají jen myšky, pouštní lišky a brouci. jejich stopy jsou vidět v písku i ze hřbetu velblouda a tvoří na dunách jemňoučké krajkové zdobení. pravda však je, že při vycházce osamotě pouští bychom se nedostali dál než k prvním dunám, protože tam přece jen nebezpečí hrozí - můžete se ztratit. a tak je lepší mít s sebou vždycky nějakého průvodce.

scházíme do kempu

kousek jdeme po svých a kousek se vezeme a zase jdeme kousek po svých, abychom dorazili k velké duně, pod kterou je náš kemp, a ze které má být pěkný pohled na západ slunce. věci si dáváme do "našeho" černo-šedého stanu z dek a vylézáme na dunu.

Míša s Jirkou přijíždějí

mezitím přijíždí Míša s Jirkou. slunce už pomalu zachází za horizont, a tak si ve spěchu půjčují sandboard - takže starý snowboard - a při výstupu na dunu se snaží klouzat po písku. kdo by řekl, že je to blbost, tak má pravdu. to hlavně v případě, že vám techniku klouzání nikdo nevysvětlí, a tak  jim to ale vůbec nešlo. dvakrát se zabořili po kolena se sandboardem do písku a už tato aktivita je tak zmohla, že neměli sílu pokračovat dál, natož pak nahoru na dunu pro pohled na západ slunce. 
ve skupině s nimi přijel i Ayoub, který na dunu stihl vylézt před západem slunce, protože se nezadíral se sandboardem, a tedy si nezadíral písek do kůže. nahoře si zpříjemnil s Jindřichem dlouhou chvíli závodem v běhu z kopce. Jindřich sice nedoběhl první, ale to jen proto, že o něj Ayoub v běhu zavadil a sám pak zpět na vrcholu uznal Jindřichovo vítězství. muselo to být opravdu fajnové dobrodružství. když se hoši vrátili, Jindřich měl písek snad i v uších.

hoši na duně

jestli si myslíte, že ten západ slunce byl nějaký převratný či romantický zážitek, tak vás vyvedu z omylu - boříce se hluboko do písku vylezete obtížně nahoru, kde sedí už vyřádkovaní ostatní turisti a fučí tam tak pěkně odspoda, že vám všechen ten písek lítá přímo do obličeje. ze západu slunce tedy nemáte nic, když nejpříjemnější poloha je k němu zády se zavřenýma očima. ;-) 
ale i tak to byl fajn zážitek. možná lepší, než kdyby bylo klidno a bezlidno (potkali jsme tam Oskara z Walesu, který celé dětství cestoval se svou matkou v obytném autě a vypadal jako pirát křížený s cirkusákem).

křeněním proti větru a písku!

když slunko zapadlo, skutáleli jsme se dolů. v kempu, kde už u stolů seděla skupina Němců, jsme dostali dobrou polévku a tajin (čti "tažin"; dlouze pečená - tedy "tažená" - zelenina s trochou masa a kořením ve speciální keramické/plechové nádobě s vysokou poklicí). při jídle jsme se seznámili s ruskou dívku Helen, která přišla pěšky (ne z Ruska, ale z penzionu do kempu). jako zákusek se podávaly pomeranče a hra na bubny se zpěvem. zatančili jsme si trochu a zazpívali - od místních jsme byli vyzváni ať něco zapějeme, a tak jsme dali Tři čuníky. Němci taky zpívali, ale nevíme co, protože jsme jim nerozuměli (zajímalo  by mě, co si mysleli, že zpíváme my, když se nám z hrdel řinulo "vi vi vi vi vííí, vi vi vi vi vííí"). když se přestalo hrát, tak se začaly vyprávět anglicky vtipné hádanky - hlavní vypravěč byl Ahmed (měl na starost kemp) a hlavním vtipem byly hádanky: "v kolika krocích dáš velblouda do lednice?" a "v kolika krocích dáš slona do lednice?".

tažíííín :-)

když si nechá Čech obmotat hlavu arabským šátkem od Rusky, půjčí si džilabu od Maročana, k tomu hraje na bubny skupina Berberů a přihlíží tlupa Němců s jedním Welšanem - we love Sahara multikulti :-)

s dobrou náladou jsme šli spát, a i když jsme ráno brzy vstávali a v noci nás co chvíli rušili svým koncertováním vrkající hrdličky a hýkající osel (takové vtipně příjemné zpestření noci), prospali jsme se do růžova. mohli jsme potom spatřit nejpodivnější východ slunce v šedavém oparu, ve kterém byl zřetelně vidět jeho ohraničený kotouč.

proklaté sandboardy

zleva: Jindřich, Ahmed (vypravěč vtipů), Mohamed ("náš" vodič velbloudů)

karavanou zpět

trochu focení a pak už hurá zpět. nasedáme na velbloudy. pomalým tempem v karavaně jde celé osazenstvo kempu pohromadě zpět do Adraru, kde na nás čeká snídaně (místní chleba, olivy, olivový olej, vajíčka vařená natvrdo, minijogurt a samozřejmě čaj). u stolu sedíme my čtyři spoluharcovníci a Helen s Ayoubem. povídáme si o filmech (samosebou dojde řeč na Mrazíka, ale taky na Svéráz národního lovu, dobrodružnou Divočinu a podobně laděné Stopy). Ayoub nám píše arabskou abecedu a ukazuje, jak by se psala naše jména. s Míšou a Jirkou se domlouváme na odloučení - ne že bychom měli ponornou nemoc, ale protože se nám v Merzouze líbí a chceme tu ještě zůstat.

Veronika a Henry - Jindřich je poněkud složitější (bohužel to prošlo jednou provozní kuchyňskou kafo-rozlívací akcí)

pokračování příště...